„Dokud to nesníš, budeš tu sedět!“ „Proč ne? Protože jsem to řekla!“ „Je mi jedno, jestli to dělá sousedův Pepíček, ty to dělat nebudeš!“ Každý z nás se jistě někdy v životě, zejména v dětství setkal s podobnými situacemi.
Je však takový přístup správný? Neměli bychom dát dětem více prostoru pro vlastní úsudek a pomoci jim, aby ony samotné pochopily, co je správné a jaké následky mohou vzniknout vlivem špatného nebo neuváženého rozhodnutí? Je třeba dávat pozor na neadekvátní užívání rodičovské autority.
Vlastní názor je důležitý
Velice často se v dnešní době setkáváme s různými extrémy. Někteří rodiče nedávají svým dětem téměř žádný prostor pro vlastní názor, utínají jejich požadavky či stížnosti v polovině věty a odbývají je mávnutím ruky, mlčením nebo ještě hůře posměškem. Druhý případ je přesným opakem toho prvního, kdy rodiče dají na to, co si jejich ratolest přeje, až příliš. Kde tedy najít rovnováhu?
Za každých okolností je velice důležité dítěti naslouchat. Pokud chce promluvit, dovolme mu to, vyslechněme ho a odpovídejme mu. Ať už chce cokoli, je vhodné s ním daný požadavek probrat a neomezovat se pouze na rezolutní „NE!“. Chce vaše dítě spát na zahradě pod stanem v polovině února nebo nechce k snídani ovesnou kaši? Většina z rodičů by jistě reagovala poklepáním na čelo a dotazem, zda to jejich dítko myslí vážně, ale ono myslí.
Je samozřejmé, že nenecháme dítě v zimě stanovat, ale dejme mu prostor. Zeptejme se ho, zda si nemyslí, že je na to venku velká zima a nechme ho o tom přemýšlet. Pokud dále naléhá, zkusme mu místo zákazu navrhnout, že si může stan postavit v pokojíčku. Dítěti tím dokážete, že berete jeho návrhy vážně, ale vše má svá pravidla. S kaší je to obdobné. Je jisté, že pro své potomky chceme jen to nejlepší, ale pokud nemá chuť na to, co mu nabízíte, nechte ho, ať si samo vybere z jiných dostupných možností. Ani vy přece nemáte pokaždé chuť na to, co vám nabízejí druzí.
Mějte pochopení
Nikdy bychom neměli podceňovat starosti svých dětí. Mnohdy rodiče na sdělení, že se s nimi spolužák nepohodl kvůli zdánlivé banalitě nebo jakýkoli jiný podobný fakt, reagují posměšně a nepřikládají problému větší váhu. My dospělí víme, že zítra bude zase všechno jinak, ale pro dítě je momentální starost tou největší, kterou má a podle toho bychom k tomu měli přistupovat. Nezlehčujme například ztrátu první dětské lásky oznámením, že
„takových ještě bude“ či podobnými výroky.
Měli bychom si cenit toho, že s námi dítě mluví otevřeně a svěřuje se proto, že očekává pochopení. Není důležité, jak daný problém vnímáme my, ale jak ho vnímá ono samo. Pokud ho vždy odbudeme, nejspíše se přestane svěřovat úplně.
Dejte najevo své city
Každé dítě musí cítit, že ho rodiče milují. Pokud tomu tak není, pak i ono samotné bude mít v životě problém vyjádřit své city ostatním. Někdy se dítě uzavře do sebe a začne se stranit. V horším případě začne vyhledávat někoho, komu bude připadat zajímavé a snadno se může dostat do společnosti špatné party a nechat se zlákat k činnostem, na které by za jiných okolností samo ani nepomyslelo.
Přílišná kritika
Nejeden rodič by rád viděl své dítě jako nadprůměrně inteligentní či dokonce geniální, ale musíme si uvědomit, že každý člověk je individuální a nic by se nemělo přehánět. Rodiče dnes kladou na děti velké nároky a očekávají dobré výsledky. Měli bychom se ale naučit oceňovat u dětí snahu naše požadavky nebo jejich povinnosti plnit a nelpět tolik na výsledcích. Přeci nevadí, když nebude umět vypočítat zlomky napoprvé nebo neuklidí zcela podle vašich představ.
Nekřičte na něj, nepoužívejte věty „to já v tvém věku“ nebo „podívej se na Marušku, ta má samé jedničky“. Pomozte mu hledat řešení, ale nepodceňujte jeho schopnosti.
Nadměrná shovívavost
Jak bylo zmíněno výše, jsou i tací, kteří jsou vůči svým ratolestem až příliš benevolentní. V některých případech si většinou matka vytvoří s dítětem velké citové pouto, které se přenáší až do dospělosti a ve chvílích, kdy by se mělo stát samostatným, stále spoléhá na ochranářskou ruku rodiče, který povětšinou za své dítě vše rád zařídí. To není vhodné zejména proto, že dítě nezíská potřebné zkušenosti, aby se o sebe samo postaralo, což vede problémům v osobních vztazích, kdy většinou partner takto vychovávaného jedince nemá pochopení pro extrémní citovou závislost mezi rodičem a jeho potomkem.
Dalším problémem je nevymezení hranic, které by se neměly překračovat. Dítě nemá žádná omezení, nejsou na ně kladeny žádné nároky, rodič se vyhýbá trestům či upozorňování na chyby, které dítě udělalo. Takové děti jsou velmi nespolehlivé, dělají si, co chtějí, nemají respekt vůči jakýmkoli autoritám. Náprava bývá většinou velmi složitá, neboť v tomto případě musí svůj přístup zásadně změnit obě strany.
Sledujte nás na sociálních sítích:
