Neurolingvisté z Nizozemska prokázali, že prvních šest měsíců života dítěte je tak zásadních pro vývoj řeči, že i když už později v dospělosti neslyší první jazyk svého života, zafixují si jeho hlasové zvláštnosti na celý život.
Vyplývá to z výzkumu Korejců, kteří byli jako děti adoptováni do Nizozemska a nikdy se korejštinu neučili. Nicméně, i když hovoří plynně nizozemsky a považují tuto řeč za mateřštinu, v mozku mají zafixovány specifické zvukové rysy korejštiny. A jsou schopni se tak díky tomu rychleji naučit perfektní výslovnost.
„Dokázali jsme jako vůbec první, že znalost rodného jazyka zůstává v mozku i u těch dětí, které byly adoptovány ještě jako několikaměsíční kojenci,“ tvrdí autoři výzkumu Anne Cutler z Institutu Maxe Plancka v Nizozemsku a Jiyoun Choi z Univerzity Hanyang v Soulu.
Žvatlám, žvatláš, žvatláme
Bez ohledu na břeč, jakou mluvíme, všichni víme, že na děti bychom měli mluvit už od narození. A co víc, vědci vzali nedávno na milost i dříve tolik zatracované šišlání! Některé studie z minulých let totiž hovořily o tom, že dítě, na které se žvatlá a šišlá, má později problém s výslovností. Ale moderní výzkumy nasvědčují opaku. Dítě, na které matka promlouvá zvláštní šišlavou a žvatlavou formou své mateřštiny, totiž verbálně dospívá rychleji. Jeho mozek se rychleji vyvíjí a ono má lepší jazykové dovednosti.
Žvatláním se totiž dospělý přizpůsobuje dítěti, vyděluje z okolního monotónního světa a získává jeho pozornost. Učení jazyka pak začíná dříve a je rychlejší. Tvrdí to tým profesorky Catherine Laing z Duke University.
Děti se neučí jazyk tak, že by vnímaly jednotlivá slova. Nejprve se učí porozumět rytmice a intonaci. A ta je právě výraznější, když matka začne na dítě šišlat a mluvit zjemnělým způsobem. Dítě vnímá změny mezi vysokými a nízkými tóny hlasu a také hlasitost a důraz jednotlivých hlásek v mateřštině.
Dítě navíc dobře rozpoznává intonaci matky, protože už ve třetím trimestru těhotenství má dost vyvinuté uši na to, aby její hlas v děloze vnímalo. Jenže je v tu chvíli ponořeno v plodové vodě, takže slyší zvláštní zvuky jako člověk ležící ve vaně pod vodou. Nicméně intonace a rytmika, třebaže jednotlivá slova jsou nesrozumitelná, zůstávají zřetelné. Stejně tak dítě v děloze vnímá přízvuky a další specifika jazyka, který používá matka.
Kojenec se také snáze učí slovům, která matka říká na konci věty. Proto je lepší říct: „Vidíš pejska? Je to pejsek?“ Než větu: „Pejsek přišel. Pejsek si chce hrát.“
Sledujte nás na sociálních sítích:
