Snad každé dítě někdy zkusí zalhat. Podle odborníků je to úplně běžná věc. Nesmí se to ale stát každodenním zvykem. Poradíme vám, jak malého lháře vést k pravdomluvnosti.
Jako malá jsem, nevím proč, nejedla svačiny, které mi maminka balila do školy. Ale protože se mě vždy po příchodu domů ptala, zda jsem ji snědla, musela jsem je někam schovat. Doma nás učili, že jídlo se zásadně nevyhazuje, a tak jsem přišla na to, že když svačinu dám psovi po cestě ze školy. Vlastně, jídlo nepřijde nazmar a udělám ještě dobrý skutek, protože nakrmím hladové zvíře. Jaké ale bylo překvapení mojí maminky, když mě jednou šla vyzvednout před školu a pes, kterého jsem skoro denně zásobovala svačinami, se na mě sápal skrz plot a loudil další dobroty. Ke všemu si maminka všimla kytičkového ubrousku, který zůstal za plotem od minulé svačiny. Samozřejmě byl doma poprask a pes už nikdy nic nedostal.
Lhaní je součást vývoje
Podle odborníků je lhaní u dětí předškolního věku dokonce důkaz jejich normálního vývoje. Dokud si myslí, že všichni vědí všechno, nemá pro něj lhaní smysl. Tato ,,dovednost” se vytváří zhruba mezi třetím a pátým rokem věku. Použití nepravdy svědčí o tom, že si dítě uvědomilo, že lidé nejednají podle toho, jaký svět skutečně je, ale podle informací, které o něm mají. A tak maminka nemusí vědět, že si po použití toalety neumylo ruce, protože u toho nebyla. A když jí to neřekne, třeba se to ani nedozví. Stejně tak odpověď, že ve škole se „nic“ nedělo, může kamuflovat malou trojku ze čtení. Po velmi krátké době ale i dítěti dojde, že lež má krátké nohy a pravda většinou vyjde brzy najevo, ať už v žákovské knížce nebo jinak.
Není lež jako lež
Jak ale radí odborníci, je potřeba rozlišovat různé druhy lží. Někdy dítě sice neříká pravdu, ale neuvědomuje si to, protože je samo přesvědčeno o pravdivosti toho, co říká. Co je tedy lež, a co ne? Opravdová lež vzniká v okamžiku, kdy dítě záměrně říká nepravdu s úmyslem uvést někoho druhého v omyl a mít ze lži prospěch. Dětští pedagogové se shodují v tom, že je potřebné odlišovat důvody, proč děti lžou. Některé pohnutky nemůžeme tolerovat a dítěti bychom to měli dát jasně najevo (například když dítě chce poškodit někoho druhého, ublížit mu). Někdy jsou jejich lži pochopitelné (lže, protože má strach). Dokonce jsou lži, u kterých je nám dítěte spíš líto, a rozhodně ho za ně nebudeme trestat (například když šikanované dítě doma říká, že je ve škole všechno v pořádku, aby se ochránilo před pomstou spolužáků).
Začíná to ve školce
Předškolák má bujnou fantazii a teprve se učí poznat rozdíl mezi realitou a fantazií. Osvojuje si rozlišení pravdy a fikce i svého přání od skutečnosti. Může se mu proto stát, že si třeba ten červený traktůrek, který má jeho kamarád, tolik přeje, až má pocit, že je přece jeho. Děti také často přehánějí a věci zveličují. To běžně dělají i dospělí, ti jen už znají míru toho, co může být reálné, a co už ne. Dítě proto své báchorky často přifoukne tak, že i nezkušenému dojde, že přehání příliš okatě a nevěrohodně. Častou příčinou lži je to, že si potomek všechny informace prostě nezapamatuje nebo je z nějakého důvodu vyselektuje jako nepodstatné. Celkový smysl sdělení to však významně ovlivní a vypadá to, že dítě lže schválně, ačkoliv to třeba není pravda.
Vědomá a účelová lež
Mnoho dítek také zamlčuje, a to zcela záměrně, fakta, jejichž prozrazení může mít pro něj nelibé následky. Rodiče se tak sice dozvědí, že zítra je třídní schůzka, ale dítě už je „zapomene“ varovat, že propadá z matematiky, a rodiče budou muset absolvovat nemilý pohovor s matikářem. Další příčinou lhaní může být touha po pozornosti a někdy se dětská fabulace uchýlí až k velmi závažným obviněním, například, že mu někdo ubližoval, dospělý ho udeřil nebo ho dokonce zneužíval. Takové tvrzení rodiče vždy vyburcuje k aktivitě a dítě je potom opravdu v centru pozornosti. Lež o ubližování je nepříjemná, ale v předškolním věku bývá docela častá a většinou i lehce odhalitelná. Pokud ale podobným způsobem lže školák či teenager, je už situace vážnější a má to často vliv na celou rodinu a další zainteresované osoby. Tady je možné i vyhledat odbornou pomoc psychologa a poradit se o dalším postupu proti mladému lháři.
Jak na lháře
Zkuste nalézt pravý důvod, proč vaše ratolest lže a vymýšlí si. Je to skutečně záměrná lež? Co ho vede k tomu, že neříká pravdu a co tím chce získat? Uvědomuje si vůbec, že to, co říká, neodpovídá skutečnosti? Odborníci radí, abyste dali malému lháři šanci „přiznat barvu“, aby uvedlo věci na pravou míru a přiznalo lež. Pokud se zachová čestně a vyklopí, proč zalhalo, netrestejte ho, pouze mu důsledně vysvětlete, že tudy cesta nevede. Zdůrazněte, že pravda by vyšla dříve nebo později najevo a mohlo by to mít mnohem horší následky.
Lhát se nevyplácí
U předškoláků je lhaní běžné, protože ještě často nerozumějí tomu, že jde o něco špatného a nepoctivého. Když dítě zalže, je vhodné využít příležitost a ukazovat, proč je lhaní nežádoucí. Například když dítě něco rozbije, mělo by se podílet na úklidu nebo na opravě věci. Když lhaním někomu ublíží, mělo by se mu omluvit. Ukradenou věc by mělo vrátit apod. Když lže proto, aby se mohlo dívat na další pohádku, ten den by již nemělo vidět žádnou. Mělo by zkrátka zažít, že se mu lhaní nevyplácí. Zkuste použít příklady z pohádek či filmů, kde jim názorně ukážete, že se lhaním věci jen zhoršují a že pravdomluvnost je lepší prostředek k dosažení cíle. Mluvte o tom, jaké má lež následky, jak se cítí ten, komu je lháno a jaké má pocity samotný lhář, když ho nepravda tíží.
V každém případě ale dítě ujistěte, že je máte rádi, ať se děje cokoliv. I když se mu něco nepovede, když něco zkazí, když něco rozbije a že budete vždy raději, když vám poví pravdu. Ujistěte ho, že pokud vám nebude lhát, vyřešíte problém společně a že za ním stojíte. Bezpodmínečná láska rodičů k dítěti je totiž potřebná jak pro zdravé vztahy v rodině, tak i pro zdárný vývoj dítěte.
