Komentáře k článku

Zajímavé. Já bych to posunula tak do poloviny osmdesátek. Máme v širší rodině několik takových exemplářů a opravdu jsou "jiní". Ve všem. Chtějí si užívat, mít vše hned a mají rádi jednoduchá a rychlá řešení. A jsou tak trochu rychleji v depresi z věcí, které jsou na cestě životem dost běžné. Jsou sebevědomí, mají pocit, že jsou jedničky, ale přitom jsou křehcí. No, každá generace má něco. Já jsem vždycky obdivovala svou babičku, která působila vyrovnaně, se vším si věděla rady a pořád si zpívala - a to zažila dvě světové války, chudobu, hlad.

Rané devadesátky byly obtížné. Otec ztratil práci a mamka byla na mateřské se sestrou. Vše raketově zdražovalo a práce nebyla... Táta bral každou práci, jen aby uživil rodinu. Firmy tehdy běžně neplatily. Jednou tátovi nezaplatili a místo výplaty mu dali devadesát jogurtů... Nakonec se chytil a udělal slušnou kariéru, přibral i mámu a dařilo se jim. Peníze s tím přišly tak nějak ruku v ruce, ale na rodinu času mnoho nezbývalo. Období nedostatku, které zažili, je nutilo pracovat o to intenzivněji, i když tolik třeba to už nebylo. Táta se vracíval často kolem druhé ráno a vstával před šestou. Často jsem mu v noci na kole vozil večeři do práce. Má sestra byla určitě vychována jinak než já. Nemám pocit, že by byla v horší duševní kondici. Dnes má děti a je jí přes třicet. Je to veselá a sebevědomá mladá dáma. Tak, jak to bylo u nás, to bylo jistě v mnoha rodinách. Bylo to těžké a věřím tomu, že ne každý se s tím vyrovnal tak snadno jako má sestra. Nenasazujte na děti devadesátek. Užili si svoje a nádavkem tehdy byli maličcí. Doba jim ukradla dětství a pohodu v rodině... :-(

To není vůbec o technologiích! Rodiče těch dětí si strašně rychle osvojili heslo: Můžu všechno a vy mi do toho nebudete kecat! A v tomhle začali vychovávat svoje děti. Takže dnešní třicátníci jsou mimořádně sobečtí s tím, že okolí má vůči nim jenom povinnosti, ale oni sami nemají žádné. Jsou přece nejlepší atd. Když ale narazí na realitu života, je to samozřejmě vina někoho jiného. Nikdy si nepřipustí, že by mohla být i na jejich straně. Proto jsou arogantní, nesnášenliví a neschopní dialogu. Pokládají se za střed vesmíru a běda, když se jim cokoli nedaří. A pokud jsou ze z rodin, které přišly k penězům ne zrovna čistým způsobem, o to hůř. Takové lidi rozhodně nelituju, protože si za všechno můžou sami. Ale nikdy si to sami nepřiznají. Místo psychologů a psychiatrů by jim prospěla užitečná fyzická práce. Ale to je pro ně samozřejmě sprosté slovo.

Podle mne je problémem izolace lidí vlivem nových technologií

Můj názor je, že větší vliv mohlo mít dost nestabilní prostředí rodin - mnoho z tehdejších rodičů si ze ještě že setrvačnosti pořídilo děti a pak teprve zjistili, co jim nově otevřený svět nabízí a že žít se dá i jinak... Navíc právě oni byli ti, kteří vyrůstali v něčem úplně jiném, s jinými představami a nároky, než jaká byla realita, v které se ocitli jako mladí dospělí... každý se s tím vyrovnával po svém, ale mnohdy dost divoce a obávám se, že děti byli často to poslední, co někteří tehdy řešili a komu věnovali pozornost... A právě tehdejší děti pak mohla nezralost a ne připravenost rodičů na podmínky doby ovlivnit v dost kritickém období pro další vývoj... Rodiče se otřepali, nějak se s životem popřáli, byli už přece jen dospělí....