Hněv? Jen málokdo o něm řekne něco ctihodného. Ale on může i prospět! Varuje nás před hrozbami, motivuje k pozitivním změnám a podporuje v duchovním a emocionálním růstu.
Otevřená virtuální encyklopedie Wikipedia (1) popisuje hněv jako silnou afektivní reakci na nějakou překážku, která se při dosahování určitého síle postaví do cesty. Žádný div, že se na tuto emoci pohlíží výhradně negativní optikou! Nebo snad může mít i světlé stránky? Překvapivě ano. A je jich dokonce více. Tady je máte černé na bílém!
Zlobím se, proto lépe přežívám?
Vědecké výzkumy, a to včetně toho, jehož poznatky interpretuje magazín Frontiers in Psychology (2), poukazují na to, že hněv hrál v minulosti důležitou evoluční roli při zajišťování přežití. Ovšem i dnes z něj prý můžeme vytěžit, jak praví zmíněný průzkum. Podle něj nás totiž povzbuzuje k ostražitějšímu odhalování hrozeb, zostřuje naši pozornost a poskytuje dávku zdravé agrese k překonání útočníka. No vida, takže má první velké pozitivum. Jaké je to druhé?
Tlačítko pozitivního přístupu
Pokud hněv nepotlačujeme, ale dáme mu volný průchod, pomůže nám nejen při uvolnění od stresu, ale i při útlumu bolesti. Tedy alespoň takovou moc mu dává výzkum prezentovaný v časopise Annals of Behavioral Medicine (3). Tak si ve vzteku klidně zanadávejte či jinak popusťte ventil! „Když budete naslouchat svým emocím, zjistíte, že hněv vám říká, že něco není v pořádku. Toho se dá při snaze o konstruktivní změny pozitivně a motivačně využít,“ domnívá se australská psycholožka Amanda Ferguson (3).
Také duchovní a emocionální růst je ve hře!
Ať už si o hněvu lidé myslí cokoli, poskytuje příležitost. A to k emocionálnímu a duchovnímu růstu! Zní to divně? Možná ano, ale přesně tak to vyplynulo ze studie (4) odborného sdružení amerických psychologů (American Psychological Association). Dle názoru odborníků působících v této organizaci nám může náhled na to, odkud hněv pramení, být k velkému užitku. Samozřejmě v případě, že budeme ochotní hledat řešení.
Zdroje: (1) www.en.wikipedia.org/wiki/Anger, (2) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC5681963/, (3) www.pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/17927554/, (4) www.psycnet.apa.org/record/1997-05013-002
Sledujte nás na sociálních sítích:
