Skutečnost, že truchlíme nad ztrátou milovaných, je obecně známá a pochopitelná. Existují však i jiné, zcela odlišné spouštěče zármutku. Proč o nich tedy mluvíme tak málo?
Děti mohou plakat z různých důvodů. Například, když jim spadne kopeček jahodové zmrzliny nebo když musí zrušit svou vesmírnou expedici Lego, aby se připravili do postele. Nebo pokud nedostanou slíbenou čokoládu... U dětí je to v pořádku, děti mohou plakat. Děti mohou truchlit, kdykoliv se jim zachce.
Ale dospělí? Dospělí to nedokážou tak snadno. U dospělých je pro mnoho lidí legrační, když pláčou, pokud se zrovna nedívají v televizi na Titanic. Zdá se, že dospělí mají právo truchlit pouze tehdy, když zemřela osoba jim blízká (s výjimkou katastrofických situací, jako jsou povodně, válka, nevyléčitelná nemoc a podobné). Koneckonců, i o ztrátě lásky mluvíme jako o nemoci z lásky namísto milostného smutku.
Ve skutečnosti máme jako dospělí mnoho důvodů truchlit, stejně jako děti. Jistě, obvykle nebudeme smutní kvůli kopečku zmrzliny na chodníku, ale občas se v našich životech dostaneme do situací, které jsou důvodem k smutku.
Smutek kvůli rozhodnutí
Většinu času děláme v našich životech rozhodnutí, která považujeme za správná: například se rozhodneme rozejít, pokud partnerství nefunguje. Nebo se rozhodneme pro novou práci, pokud je ta stará špatně placená. Ale pouhá skutečnost, že jsme se rozhodujeme sami za sebe, nedělá z rozhodnutí nic snadného. Ztráta, i když jsme si ji sami vybrali, zůstává ztrátou a může v nás vyvolat zármutek. V ideálním případě nás to, co jsme si vybrali může v zármutku utěšit, ale to neznamená, že ho nemůžeme cítit.
Smutek nad neviditelnou ztrátou
Když ztratíme osobu nebo něco jiného, co pro nás něco znamená, cítíme většinou smutek, a ten nemusí být nutně vidět. Můžeme ale například truchlit nad nadějí, kterou jsme ztratili, nebo nad snem, který se nesplní, nebo nad vášní (pro naši profesi, našeho partnera, koníčka...), kterou už necítíme. Když se změníme a část naší identity náhle zmizí, může to v nás vyvolat hluboký zármutek, který musíme zpracovat v procesu reorganizace.
Smutek kvůli maličkostem
Vzhledem k tomu, že máme tendenci spojovat zármutek s těžkými ztrátami, jako je smrt a katastrofy, můžeme být pro nás těžké dovolit si truchlit i kvůli menším ztrátám. Například kvůli kalhotám, do kterých se nevejdeme, nebo které se zničily. Nebo kvůli nápadu, který jsme nesměli realizovat. Nebo kvůli necitlivému komentáři od přítele.
Očekává se, že něco takového lehce přejdeme, ale pokud v takových situacích cítíme zármutek, určitě to má ospravedlnění. Možná, že kalhoty byly jedním z našich oblíbených kousků v našem šatníku, jedním z těch, ve kterých se cítíme vždy pohodlně a krásně. Možná, že nápad a jeho realizace byly výrazem vaší touhy po svobodě a sebeurčení – se kterými se teď musíte rozloučit. Možná, že svým komentářem vám kamarádka vzala pocit jistoty, že vám rozumí a že jí můžete věřit.
Truchlení nad tím, s čím se musíme rozloučit
Zdá se to paradoxní, ale někdy ztráta něčeho, s čím se vědomě rozloučíme, protože to je pro nás z dlouhodobého hlediska lepší, v nás může vyvolat zármutek. Například, když ukončíme toxické přátelství. Nebo se zbavíme nezdravého zvyku. Děláme rozhodnutí, které by nám mělo – a bude – pomáhat a usnadňovat život, ale přesto ztrácíme něco, co pro nás mělo na chvíli smysl. A proto můžeme truchlit.
Obvykle existují důvody, proč se cítíme tak, jak se cítíme. Nemusíme však tyto důvody vždy znát – a někdy nemusíme – ale to nezbavuje naše pocity jejich relevance. Možná, že jako dospělí nepláčeme pro kopeček jahodové zmrzliny. Ale pokud se na to cítíme – prostě to udělejme.
Zdroj: názory autora - celý článek
Sledujte nás na sociálních sítích:
