Došel toaletní papír. Blíží se termín pravidelné prohlídky. Babička bude mít narozeniny. A na večeři potřebujeme ještě mléko. Hlavně maminkám hrozí nebezpečí, že díky svému nastavení „myslet-pořád-na-všechno“, jednoho dne budou trpět psychickou zátěží – ve světě známou jako „mental load“. Ale nekonečná řada myšlenek v hlavě se dá vyřešit – s partnerem a velkou dávkou sebeovládání.
Zatímco píšu tento text, vzadu v hlavě mi tančí několik dalších myšlenek, které sice neovlivňují moji práci přímo, ale mají za následek nevysvětlitelné napětí. Ano, mohu říct, že mě stresují. Jako pracující máma nemám v hlavě jenom svoji práci, ale i svoji rodinu. Což v mnoha ohledech moji práci zlepšuje, ale je to také velmi namáhavé…
Když jeden myslí na všechno
„Mental load“ znamená myslet na všechno to, na co je myslet potřeba. Protože našemu jednání většinou předchází vždy i myšlení. Maminky totiž hned po probuzení ještě v posteli přemýšlejí o tom, co je potřeba udělat – dětem peníze na školní výlet, tomu školkovému čisté pyžámko a kalhoty na zahradu, co udělat k večeři a co nakoupit.
V hlavě si pak všechny myšlenky řadíme podle toho, jak moc hoří a zapíšeme si je do našeho mentálního plánovacího kalendáře. A ke každé z nich si ještě uděláme pomyslnou poznámku, že příště si je máme napsat už do toho skutečného kalendáře.
Příběh našeho života
Ve většině případů jsou to totiž právě mámy, které jsou v rodině manažerkami a je jedno, jestli k tomu mají, nebo nemají svoji vlastní práci. Plánují, organizují, myslí, dělají a konají. Někdy můžete narazit na srovnání, že úkoly mámy od rodiny jsou podobné těm, které mají ředitelé velkých firem. Hahaha – nejsme jenom ředitelkami, my jsme celá firma v jednom! Ředitelky, asistentky, dělnice a zástupci odborů!
Je to jen výchovou?
Ale co je s tatínky? Ti přece také něco dělají. Ano, jistě. A existují určitě strašně skvělí muži (někde venku), kteří pracují a spoluorganizují chod domácnosti. Bohužel je ale mnoho těch tatínků, kteří se stále ještě diví, když jejich ženy začnou běsnit, protože neudělali to nebo ono. Když si stěžujeme, že nádobí od snídaně je ještě pořád na stole nebo že koš s prádlem už doslova přetéká. Pak přichází ta kouzelná chvíle, kdy se muži zmateně ptají, proč jsme naštvané a pořád si jen stěžujeme. Stačilo přece něco říct a oni by to jistě hned (nebo později) udělali. Jenže to už si to můžeme rovnou udělat samy.
Proč to tak je? Často díky naší výchově a tomu, jak jsme žili dosud. Mnozí si jako děti hráli na rodinu, kde maminka je doma a tatínek pracuje. A to je vzor, který si neseme v podvědomí.
Jaké je východisko
A jak z toho ven? Odpověď je – více delegovat. Ale to nám sice odebere práci samotnou, ale už ne myšlení. Musíme delegovat myšlení, podělit se o přemýšlení. A to jde jen, pokud budete s partnerem opravdu tým. Sednout si a rozhodnout, kdo má jaké úkoly a kdo za ně bude odpovědný. A to nejtěžší je, nemyslet na to, co není váš úkol. Pokud od zítřka je za školní věci odpovědný tatínek, pak už to nejste vy a nemusíte na ně myslet. Pak je na nás stáhnout se a nezasahovat, ani když na něco zapomene nebo udělá jinak než vy.
Zdroj: working mother, názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
