První doklady o aromaterapii se objevují již před 6000 lety, nicméně samotný termín aromaterapie („aroma“ = vůně, „terapie“ = péče) vznikl až ve dvacátém století našeho letopočtu. Aromaterapeutické oleje používali už staří Číňané, Řekové, Římané i Egypťané.
Starověcí Egypťané používali při svých náboženských obřadech květiny; věřilo se, že určité vůně dokáží aktivovat vyšší vědomí nebo naopak úplně člověka uvolnit. Vonné (esenciální) oleje se používaly také pro účely balzamování. V procesu mumifikace, který měl milovaným zemřelým umožnit posmrtný život, se uplatňovaly oleje z myrhy, kadidla, skořice, cedru a jalovcových bobulí.
Postupem času se používání olejů rozšířilo i do ostatních oblastí života Egypťanů – ať už to byla kosmetika, lékařství nebo parfumářství.
Starověcí Číňané tou dobou praktikovali podobný druh aromaterapie jako Egypťané. Používali bylinky, pálená aromatická dřeva a vonné tyčinky, aby dali najevo úctu svým bohům. Nejstarší čínská dochovaná lékařská kniha (napsal ji Shen Nung někdy kolem roku 2700 př.n.l.) obsahuje přes tři sta různých vonných bylin určených k léčbě nemocí.
Řekové měli v oblibě vonné oleje. Používali je v medicíně i kosmetice. Lékařská aromaterapie se u nich začala rozvíjet již před 2000 lety. Legendární řecký lékař Asklépios pak ve 13. století před naším letopočtem vynikl svým novátorským přístupem k užívání bylin při operacích. Jeho pověst byla tak vysoká, že se po své smrti stal součástí řecké mytologie coby bůh léčení.
ČTĚTE TAKÉ: 8 tipů pro krásnou a svěží pleť
Hypokratés (400 př.n.l), kterému se často přezdívá „otec medicíny“, byl prvním, kdo vážně studoval účinky esenciálních olejů. Věřil, že každodenní vonná koupel a aromaterapeutická masáž zajistí uživateli pevné zdraví.
Lékař Theofrastos napsal knihu o léčivých vlastnostech „aromatických“ rostlin. Jiná kniha o používání bylinných léčiv, napsaná řeckým lékařem Pedaciem Dioscoridem, se držela po dlouhých 1200 let mezi předními informačními zdroji lékařů západního světa. Mnohé z jeho léčebných postupů se v aromaterapii dodnes uznávají.
Římané navázali na Egypťany a Řeky a prosluli svými vonnými lázněmi a masážemi aromatickými oleji.
Teprve během 19. století našeho letopočtu však evropští vědci začali vážně zkoumat efekty esenciálních olejů na bakterie, se kterými se potýkali.
NEPŘEHLÉDNĚTE: Tipy a triky, jak zatočit s popraskanými patami
Francouzský chemik Rene Maurice Gattefossé začal s intenzivním výzkumem léčivých vlastností esenciálních olejů někdy kolem roku 1900. Při práci ve své laboratoři si jednou ošklivě popálil ruku a v instinktivní reakci ji tehdy ponořil do nejbližší tekutiny, co byla poblíž. Shodou okolností se jednalo o levandulový olej. Chemik byl překvapen rychlostí, s jakou se pak popálenina zhojila – rána se nezanítila a dokonce po ní nezůstala ani jizva. Gattefosému se dnes připisuje otcovství termínu „aromaterapie“.
Roku 1937 vydal Gattefosé knihu Aromathérapie: Les Huiles essentielles hormones végétales, která pak byla přeložena do angličtiny pod zjednodušeným názvem Gattefossé’s Aromatherapy (Gattefosého Aromaterapie).
Na výsledky Gattefosého experimentů pak navázal doktor Jean Valet, který během druhé světové války úspěšně léčil zraněné vojáky právě pomocí esenciálních olejů.
Od té doby vznikly nesčetné studie a publikace pojednávající o aromateriapii a léčivých silách esenciálních olejů. V 70. a 80. letech minulého století se pak aromaterapie stala hlavní součástí alternativní a holistické léčby napříč celým světem.
Zdroj: www.scentit.cz
Sledujte nás na sociálních sítích:
