Důvody, proč nám předsevzetí dlouho nevydrží

Co může stát za tím, že na konci února zjistíme, že ručička na váze se nepohnula ani o gram, do schodů do druhého patra se stále zadýcháváme a o rande si můžeme nechat tak akorát zdát?

Jsme na sebe až moc nároční

Předsevzetí (a je jedno, v kterou část roku si je dáte) by měla být především realistická. Žádné „každý měsíc zhubnu 5 kilo“, „zvednu se z gauče a v květnu uběhnu maraton“ nebo „do dubna už budu zadaná“. Frustrace z toho, že se nám do daného termínu nepodaří, co jsme si předsevzali (a co v mnoha případech ani nebylo možné dodržet), vyústí v úplnou rezignaci na jakoukoli snahu o změnu.

Odkládáme, co můžeme

Stanovit si předsevzetí je jedna věc, začít s ním věc druhá. Kdy je vlastně pro začátek ta nejlepší doba? Hned 1. ledna? To jsme ale unavení ze silvestrovských oslav a navíc je svátek. Tak v prvním týdnu po Novém roce? Při tom shonu v práci? Tak raději hned zítra, i když to máme tu oslavu, tak pozítří, sice vyzvedávám děti ze školy, ale třeba se chvíle najde, no přinejhorším od příštího týdne. Poznáváte se? Dost často totiž nezačneme se změnami nikdy. Prostě jen tak vyšumí, jak je neustále odkládáme.

Podlehneme panice

Když už začneme, ale hned se vše nedaří podle plánu, spousta z nás se nezačne onen plán nějak (tedy realističtěji) modifikovat. Namísto toho propadne myšlenkám typu „stejně nikdy nezhubnu“, „stejně mě nikdo nechce“ nebo „ona ta zdravá výživa nejspíš ani nemá cenu“. Je až překvapivé, jak snadno negativním myšlenkám uvěříme, zatímco k těm pozitivním jsme skeptičtí. Pokud sami sebe přesvědčíme, že na to nemáme, nikdo nám názor nezmění. A to je škoda.

Příliš se porovnáváme

Není od věci mít nějaký svůj vzor, ale slepě se upnout k představě postavy Karoliny Kurkové, sportovních výkonů Gabriely Koukalové nebo hudební virtuozity Václava Hudečka je chyba. Nikdo neříká, že se jim při vší snaze nemůžete někdy přiblížit, ale je to běh na dlouhou trať. A vaše vzory měly velký náskok. Nesnažte se neustále porovnávat s ostatními, soustřeďte se na sebe, ne na lidi okolo. Každý jsme jiný, tak už to příroda zařídila. A hlavně – předsevzetí mají sloužit vám, nikomu jinému!

Neumíme se radovat z dílčích úspěchů

Pokud se předsevzetí snažíme dodržovat, může se stát, že naše úspěchy nebudou takové, jaké jsme si představovali. Ani po měsíci běhání se nepřestáváme zadýchávat, i přes všechny zásady zdravé výživy neoblékneme džíny, co jsme nosili na střední škole, ještě pořád se nezdá, že bychom se v brzké době stali klavírními mistry. Proč se raději nepodívat na to, co se nám povedlo? Proč nemít radost z toho, že už nedostáváme infarkt pokaždé, když doběhneme autobus, že nemáme tak často nafouklé břicho nebo že bez problémů zahrajeme pár jednoduchých skladeb? Soustřeďte se na pozitiva, dodají vám energii pokračovat.