Varovné příznaky potlačovaného hněvu

Hněv má mnohem horší pověst, než si zaslouží. Protože je to užitečný pocit, který nám ukazuje naše limity a jasně signalizuje, kdy je potřeba jednat (1). Protože je ale hněv zejména u žen společensky nežádoucí, často ho potlačujeme. To samozřejmě nepomáhá, protože jen proto, že nějaký pocit potlačíme, nezmizí. Naopak: Může se v nejnepříznivějších chvílích znovu objevit nebo si razit cestu v podobě jiných pocitů a chování. Existuje pět zvláště běžných příznaků potlačování hněvu (2).

Nechuť ke konfliktu

Mnoho lidí se jako děti naučilo, že hněv je zlý, přímo nemorální. To způsobuje, že se bojí svých vlastních pocitů a dostávají se do vnitřního konfliktu, když se rozzlobí. Rychle proto odvádějí pozornost od nepříjemného pocitu hněvu a zaměřují se na ostatní lidi a jejich potřeby. Konfliktům se raději vyhýbají a podřizují se a dělají to, co chce nebo říká druhý.

Tento způsob upřednostňují velmi citliví a empatičtí lidé. Protože často slýchali, že oni nebo jejich pocity jsou „příliš dramatické“, zaměřují se nyní na potřeby druhých, místo aby se zabývali vlastním pocitem hněvu.

Deprese

Psychoanalytici již dlouho vědí, že potlačovaný hněv se často obrací dovnitř – a může vést k depresi. Klasické příznaky deprese jsou smutek, beznaděj a apatie bez zjevného důvodu. Takový vzorec chování se děti naučí velmi brzy. Jejich obranným mechanismem v obtížných situacích bylo identifikovat se s agresorem – a ten příliš kritický hlas je pronásleduje dodnes.

Vlastní spravedlnost

Dalším příznakem potlačovaného hněvu může být dokonalost. To se může stát zejména u lidí, kteří inklinují k perfekcionismu a obsedantně-kompulzivní poruše. Tito lidé mají velmi vysoká očekávání – od sebe i od ostatních. Když ostatní nesplňují tato očekávání, jsou tito lidé frustrovaní a rozzlobení z toho, že ostatním „uniká“ jejich chování, zatímco se tak tvrdě snaží.

Takovou dokonalost si často nespojíme s hněvem, protože lidé s takovými sklony často působí velmi kontrolovaně.

Pasivně agresivní chování

Jiní lidé mají tendenci si svůj vztek vybíjet nenápadně na ostatních. Záměrně například zapomínají na schůzky a sliby, které dali někomu jinému, nebo neodpovídají na zprávy. Takové pasivně agresivní chování může trvale poškodit vztah. Takoví jedinci místo aby si vybíjeli vztek a mluvili o tom, co je rozčiluje, vybíjejí si vztek na druhých tímto zbabělým způsobem.

Paranoia

Méně často je také paranoia varovným signálem potlačovaného hněvu. Místo aby tito lidé řekli, že je něco rozčiluje, promítají své pocity na ostatní. Sami sebe pak přesvědčují, že se na ně ostatní zlobí – i když ve skutečnosti jsou to oni, kdo cítí zlobu. Takoví lidé mají často problém důvěřovat druhým. Vidí svět jako chladné místo a přijímají to nejhorší prakticky v každé situaci. Protože neustále předpokládají, že je ostatní nesnášejí, než aby přijali své vlastní emoce hněvu a frustrace.

Zdroj: (1) www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC3019061/, (2) www.pubmed.ncbi.nlm.nih.gov/10661604/