Komentáře k článku

Tak konečně poznám v životě pocit štěstí.

Když dneska vidím,jaká je dneska společnost a vůbec "svobodný" režim, tak ani moc dlouho žít nechci. Smrti se nebojím, bojím se jen bolestného umírání.

Je to neuvěřitelné. Jak toto mohl někdo vyzkoumat.

a to vyzkoumal kdo ? ten, co to zažil ?

Zažila jsem několikrát umírání svých blízkých, byla jsem s nimi až do konce, neměla jsem pocit, že by se cítili šťastně a netroufám si bohužel říci ani aspoň dobře....

Šťastného umírajícího jsem ještě nezažila, ani o něm neslyšela, maximálně tak někde v románu Boženy Němcové. Zářným příkladem může být moje babička, praktikující katolička, která po smrti dědečka měla jediné přání, jít za ním. Když po 19 letech ten čas přišel, babička v posledním stadiu rakoviny, téměř nevnímající, začala o život bojovat tak, že lékaři byli v šoku a týden se v nemocnici na Karláku nemluvilo o ničem jiném.

něco na tom bude

Jeden hasič zasahující u nehod mi posledně říkal něco jiného.

Tak to jsem opravdu netušila, moc mě to překvapilo.:-O

to jsou výzkumy.... pár umírajíích jsem viděla, ale ani jeden nebyl před smrtí šťastnější- jen ve chvílích, kdy se aspoň na chviličku podařilo usnout a tak je netrápily bolesti a neduhy. Zato jsem několikrát slyšela, ať už to přijde, že už nemají sílu....Vy si to dovedete představit, že by se vám ulevilo- hurá, teď už je mi tak zle, že to každou chvíli přijde??? Jak já jsem šťastný....

tomu nevěřím

Doufám, že i u nás jsou léky tišící bolest. Za komoušů nebyly a lidé se těšili leda na to, až ta bolest přejde.

Záleží na tom kdo je a kdo není sám se sebou srovnán a vyrovnán, tedy s vlastním životem.Kdo lpí sám na sobě, je sobeckým, sebestředným, zlým, panovačným, nepřejícím, kdo miluje jen sám sebe, je neodpouštějícím, chtivým, lhostejným k druhým, hrabivým, bez svědomí, atd.,může takový člověk pak prožít nějaké klidné a šťastné chvíle při svém umírání? Ne! Takového člověka většinou pohltí vlastní strach z nadcházející zodpovědnosti z toho, co všechno napáchal. Je nejistým, protože neví, zda se ze všeho bude doopravdy zpovídat, nebo ne. A všichni jsme svým způsobem vinni, není žádného rozdílu. Naproti tomu, kdo je srovnán s vlastním životem a se svědomím a potažmo s Bohem, a ten kdo ví, co ho čeká dál, takový člověk může mít velmi klidné umírání.*1*

budiž tohle pravdou*3*

do rakvetradičně,prach se v prach obratí

Jak může někdo žijící komentovat pocity při umírání ?!?? Co má být šťastného na tom, že opouštíte lidi, které milujete? Třeba odchází relativně mladý člověk obklopený svými dětmi, to má být šťastný okamžik? Nevím, asi záleží na mnoha okolnostech, není jednoznačná odpověď. Ostatně to každý z nás poznáme na vlastní kůži a pak teprve budeme znát odpověď.

Když vidím, kam ten svět spěje, všechno jde od pěti pod nulu ... tak by se mi tu snad ani nechtělo dlouho strašit, byla bych smířená. Jediný strach budu mít a to bude strach o syna, o to, že už nebudu na blízku, abych pomohla, kdyby potřeboval - a že se na naše děti žene velká pohroma.Pro nás, matky, jsou děti dětmi, i když mají pár křížků na ramenou ... Jiná věc - pocity ve chvíli nadcházející smrti .. záleží na tom, jak kdo má po sobě "uklizený stůl", pokud tu nechávám nedořešené věci, pak smrt asi budu pociťovat dost negativně, v bolestech či bez nich. A jeden moudrý psycholog řekl - kdo se smrti brání, ten ji také hůře prožívá, kdo je smířený a nechává smrti volný průběh, má odchod snažší. A ještě jedna věc - prožila jsem klinickou smrt, vím, co vím a proto se už nebojím, že vše končí ...

To jsou bláboly... Jak někdo ze živých může vědět, co cítí umírající??? :-D

Kdyz mi umiral tatinek stale mi opakoval,ze me ma moc rad.

Můj tatínek měl náznak úsměvu ve tváři.Každého to udivilo....