House of Cards: Drsný politické thriller, který změnil seriálový svět

Seriál, který změnil historii vysílání

Slovo startuje možná totiž úplně přesné. Zatímco běžná seriálová sezóna se tahne několik týdnů až několik měsiců, jedna z mnoha věcí, která je na House of Cards nová, že najednou vypustí hned všechny díly najednou. Svým tempem a konstrukcí se jedná spíše o třináctihodinový film než třináct dílů seriálu. A to je jen jedna z věcí, kterou autor seriálu, původně čistě online videopůjčovna Netflix, změnila historii.

Tou další je, že zatímco ještě před pár lety měly patent na úspěch na nové seriály prakticky jen pouze hlavní celoplošné televize, občas narušené jen výpady HBO, rychlé tempo posledních let způsobilo, že seriály dnes natáčí prakticky každý. Všechny kabelové televize jdou najednou do původní tvorby, ať už to jsou Showtime, AMC a nebo i čistě dokumentární kanály typu History Channel. Proč? Protože vysílat svůj seriál se dlouhodobě vyplatí. Sice stojí hodně financí na počátku, ale veškeré další výnosy už jdou pouze za vámi a navíc ještě žijete z přeprodejů. A dokud máte jako kabelovka hodně předplatitelů, můžete si to i dovolit zaplatit.

Neflix je v tomto směru ještě výjimečný o kus víc. Původně začínal jako půjčovna pro DVD, za měsíční paušál jste si mohli půjčovat přes poštu jakýkoliv filmy. S postupem času přešli pouze na online půjčovnu, tedy veškerý obsah je streamovaný, opět za měsíční paušál. A protože byl jeden z prvních, měl razantní úspěch, což vedlo filmová a televizní studia ke smlouvání o cenu jejich obsahu. Netflix to vyřešil šalamounsky - rozhodl se pustit se do obsahu vlastního.

Inspirace nalezená v Británii

Byl to risk, ale Netflix se posychroval a vybral si pro svůj první původní seriál pořádná esa. Nejdřív silný námět, kterým byl britský seriál House of Cards. Ten vznikl na motivy zápisků skutečného tajemníka britského premiéra během vlády konzervativců na konci osmdesátých let. Nechybí v něm odvážný a nemilosrdný tón, který vás zbaví posledích iluzí o tom, jak funguje politika. Zároveň tak činí tento pohled lákavým, nazíráme na něj prostřednictvím bezskrupulozního politika, který pomalu, ale jistě šplhá za svým cílem. Není lepší než ostatní, naopak v mnohem horší, ale jeho styl je imponující a jeho vůle nezlomná.

Když Netlix vybíral, kdo by mohl být americkou alternativou pro takovou postavu, byla volba prakticky jednoznačná. Kevin Spacey hrál během své dlouhé kariéry mnoho rozporuplných postav, stačí jeden pohled a hlas a máte novou obávanou politickou raketu. Druhým esem v rukávu byl režisér David Fincher, který je sice znám svým vytříbeným vizuálním stylem, ale mnohem důležitější je jeho záliba v perfektním scénáři (většina jeho filmů vznikla na motivy knih) a propracovaném ději, kde nechybí zásadní zvraty.

Taková kombinace trefila přesně chybějící místečko v seriálové tvorbě. Politický seriál není samozřejmě nic nového, ostatně Jistě, pane ministře nebo Všichni starostovi muži ukazují, jak politika dokáže být nosným materiálem k nekonečné satiře. Na vážnou notu hrál například Západní křídlo, kde scénárista Aaron Sorkin brousil nekonečné vypointované dialogy. Ale House of Cards je jako tygr mezi beránky a antilopami, vlítl mezi ostatní a všechny nemilosrdně svojí dravostí dostal.

Hrdina hodný obdivu - nebo ne?

Politika v House of Cards je od první minuty nejen válka dialogů, různých politických dohod, ale také těch, kdo si neváhají ušpinit ruce, a to doslova. Hned v první scéně vůbec se nám Frank Underwood, tajemník Demokratické strany, představí ve scéně, kdy těžce zraněný sousedovic pes bojuje po sražení autem o svůj život. Frank ví, že mu není pomoci, tak ho radši vlastnoručně přede všemi uškrtí, než aby ho nechal trpět. Se svojí neochvějnou vůli vládne i straně v Senátu, kde má coby tajemník na starost, aby všichni hlasovali tak, jak mají. Kupčení, domlouvání, politikaření, to je Frankův denní chleba.

Jak ale ukazuje první série, všechno je to jen můstek k tomu, aby Frank dosáhl toho, po čem touží. Získat ten nejvyšší úřad. Jednoho dne se stát americkým prezidentem. Netouží toho ale dosáhnout “pomalou” klasickou cestou, tedy mítingy, volbami, zasedáním a kampaněmi. “Demokracie je přeceňovaná” tvrdí v jednom ze svých legendárních prohlášení a naplno tak ukazuje, že hodlá do úřadu doputovat, i kdyby měl mít krev na rukou.

Soupeřem mu v tomto boji nejsou jen jeho kolegové ze strany (a to včetně amerického prezidenta), ale i různí mocní podnikatelé (a jejích lobisté) a samozřejmě novináři. V první sérii se takto vyprofiluje začínající novinářka Zoe Barnes (Kate Mara), se kterou Underwood uzavře profesní a posléze i osobní spojenectví sloužící oběma pragmaticky k dosažení toho, po čem touží. Svůj boj ovšem musí Underwood bojovat i na osobním poli, jeho ambiciózní manželka (Robin Wright) je sice jeho absolutní politickou podporou, ale jejich ambivalentní intimní život (nemají ani žádné děti) svědčí o tom, že jejich manželství drží pohromadě jen díky vztahu “má dáti”, “dal”.

Množství zápletek, vedlejších postav, zvratů je neuvěřitelné a třináct epizod první série ukazuje, jak moc koncentrace talentů, solidního rozpočtu a luxusu mít jasně omezený čas pro vyprávění, dokáže oslnit. Druhá série byla ještě drzejší a brutálnější. A čísla sledovanosti (nebo v tomto případě stahovani) byly ještě vyšší a brutálnější. Aktuálně vstupuje House of Cards do třetí série a už jenom trailer ukazuje, že se půjde opět hrát nejvyšší liga.

Frank i samotný seriál zatím dosáhly svého cíle, ale jak už to tak v životě bývá, často bývá těžší vítězství udržet, než ho dosáhnout. Platí to nejen o Frankovi a jeho prezidenství, ale také o seriálu. Ten zatím relativně věrně kopíroval hlavní body z britského originálu, má však před sebou memento třetí britské série, která byla pro spoustu fanoušků obrovským zklamáním a seriál ukončila. Přejme, aby tento osud House of Cards nepotkal a měli jsme tak i nadále možnost nahlédnout pod pořádně bublající a horkou pokličku americké politiky.