Soutěž o hubnutí - Příběh č. 7: K hubnutí jsem se odhodlala kvůli dceři

K hubnutí jsem se odhodlala kvůli dceři

Byla jsem živé a sportovně založené dítě. Svoji váhu jsem nikdy řešit nemusela, protože pro všechny aktivity nebylo možné ztloustnout. Po svatbě a porodu jsem však zůstala několik let doma a sport se stal minulostí. Po porodu se mi tak nepodařilo zhubnout na původní váhu, naopak jsem dále přibírala a vlastně mi to ani nevadilo, manžel byl totiž rád, že má doma „kus baby“.

Když byly dceři čtyři roky, šla konečně do školky a já mohla nastoupit do práce. Sehnala jsem si místo prodavačky v jedné větší cukrárně a hrozně se těšila na nový kolektiv a změnu. S holkama jsme si hned padly do oka, ovšem prostředí cukrárny nahlodalo zbytky mojí pevné vůle a kila šla nahoru, pod stovku už jsem se nedostala. Popravdě jsem to ale ani nezkoušela, vzhled jsem neřešila – měla jsem přece rodinu a práci a bylo mi dobře.

Pořádný kopanec a náhlé probuzení u zrcadla se mi dostalo díky mé dceři. S příchodem puberty začala být velmi odtažitá, nechtěla moje jídlo, doprovod, vyhýbala se mi. Z počátku jsem vše přičítala výkyvům nálad čerstvého puberťáka a nevšímala si toho. Jenže pak jednou, při společném nákupu, jsme potkaly jejího spolužáka. Chvilku se spolu bavili, já stála opodál a pak uslyšela jeho dotaz, zda jsem její máma. A odpověď mi vyrazila dech: „Ta šeredně tlustá? Ani omylem!“

Ta věta mi rezonuje v uších ještě dnes. Dcera dodnes neví, že jsem ji slyšela. Obrečela jsem to mnohokrát, ale na druhou stranu mi to pomohlo odrazit se od pomyslného dna a začít něco dělat se svojí váhou. Změnila jsem jídelníček a začala cvičit. Nyní mám od 15 kilo méně, ale rozhodně bych chtěla zhubnout ještě jednou tolik. Bohužel se mi teď váha zastavila a já jsem trochu bezradná. Ale rozhodně se nevzdám, chci dceři dokázat, že na to mám!