Nerada bych zobecňovala, ale mám pocit, že v každé ženě a dívce je kus parádnice. I ta nejintelektuálnější a nejméně povrchní dáma či slečna se ráda tu a tam projde po obchodech, rozhlédne se, co by jí slušelo a s obligátním pocitem „nemám co na sebe“ nakoupí nějaké ty sukně, halenky, trička, tuniky, šaty, šátky, šálky, plavky, podprsenky, kalhotky, punčochy, kabáty, bundy, sáčka, bolerka, podkolenky, legíny, kostýmky, svetry, vesty… Zkrátka „hadříky“, ve kterých udělá spoustu parády.
Často se však stává, že nakoupené oděvy pak leží na dně skříně s cedulkou a čekají na moment, kdy jejich majitelka udělá úklid šatníku, všechno vyřadí, rozdá kamarádkám a za pár dnů si opět řekne: „Proboha, já nemám co na sebe!“
To je takový ženský módní koloběh, který mnohdy přítomní muži – tedy ti, kteří s námi sdílejí domácnost – hodnotí slovy:
„Zase nějaké nové hadry?“ Ano, i já si tu a tam nakupuji svršky, které neunosím, ale nutno dodat, že od té doby, co mám děti, jsem velice úsporná. Respektive takto – když vyrazím s nutkavou touhou pořídit si
„nějaký ten hadřík“, většinou odcházím z obchodního domu obtěžkána taškami, které jsou plné oblečení, ovšem v dětských velikostech a s motivy poníků, jednorožců či jiných barevných nestvůr.
V posledních týdnech jsou hadry hlavním motivem mého života. Bohužel se však nejedná o slušivé modely, ve kterých pak korzuji městem, ale o hadry na podlahu. Proč? Moje batole je momentálně v tom věku, kdy je na čase odložit plenky a začít ovládat své vylučování. Seznamování s nočníkem je ovšem neskutečné drama, při kterém dítě vřeští tak hystericky, že sousedé musí mít pocit, že tu malou chuděrku nutím sedat na rozpálená kamna a nikoli na nádobu učenou k vykonávání fyziologické potřeby.
Rozhodla jsem se tedy, že to nebudu lámat přes koleno a nechávám dcerku pobíhat po zahradě, jak ji pánbůh stvořil a kropit vedrem vysušenou trávu. To by ovšem má milovaná nesměla mít správné instikty, které jí velí, že tyto činnosti vyžadují jistou dávku intimity. Takže pokaždé, když se jí zachce „čůat“ zaběhne do domu, vytvoří loužičku na parkety a slavnostně mi to přijde oznámit. Já popadnu hadr, začnu uklízet a po stopadesátéšesté trpělivě (občas i méně trpělivě) vysvětluji, k čemu se používá nočník. Dcerka pokývá hlavou, jakože všechno chápe, vyběhne na zahradu a v nestřežený okamžik opět vnikne do domu, aby znectila parkety a tím mi dala příležitost užít si hadry.
Jeden na podlahu a druhý na hlavu!
Matka na pokusy
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.
Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.
Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
