Jak si udržet vitalitu a zdraví po celý život? Jak z něj vytěžit maximum? Existuje spousta knih se „zaručenými radami“, jak omládnout a starat se o sebe. Málokterá z nich však vychází z natolik osobních a niterních zkušeností jako publikace Jsem příliš mladá, abych zestárla mezinárodně úspěšné stylistky a vizážistky Aleny Klenot. Pokud máte pocit, že svůj život jen přežíváte a nikoliv prožíváte, je novinka z nakladatelského domu Grada tím správným impulzem ke změně.
Alena Klenot žije přes třicet let v zahraničí, procestovala však celý svět. Několik měsíců žila v Asii, na Filipínách a v Hongkongu. Navštívila Jižní Koreu a pracovala také v Austrálii. Díky svým zkušenostem získala návod na fyzickou i duševní vitalitu a mimo jiné také přehled, co se děje s ženami všude na světě, jak o sebe pečují a jaké mají názory na stárnutí.
Ve své literární prvotině, která vyjde 20. února, proto předkládá lékaři a životem ověřená fakta, a zároveň vyvrací fámy, které se ke zdravému životnímu stylu vážou. „Pořádala jsem v Praze semináře a mnoho žen mi říkalo: Já bych přišla, ale nemám čas. Takže jsem se rozhodla, že určitě mohou číst a nemusí nikam chodit, abych jim objasnila velice zajímavou teorii bioidentických hormonů, které umějí rozhodně zlepšit život. Anebo abych jim dala jen o nich vědět pro případ, když už se necítí jako dříve,“ vysvětlila autorka původ knihy.
Ve své knize Jsem příliš mladá, abych zestárla hovoří nejen o prevenci, ale též o metodách, jak si udržet vitalitu a zdraví po celý život. Jsem příliš mladá, abych zestárla, hlavně všem dokazuje, že věk je jen číslo. „Nemám ráda, když se na něj lidé ptají, protože si vás hned zaškatulkují do různých norem, a musíte se z nich dostat něčím výjimečným, aby na vás nekoukali jako na starší dámu. Je to jen číslo, které nic neznamená,“ říká.
Knihu Jsem příliš mladá, abych zestárla vydalo nakladatelství Grada.
Více informací najdete na www.grada.cz
Inspiruje mě, když má žena názor!
... aneb Pár otázek pro autorku
Jaký typ žen vás inspiruje?
Mám ráda ženy, které vědí, co chtějí, a inspiruje mě, když má žena názor! Je osvěžující, když vidím, jak ženy mají velký podíl na vývoji nových technologií, když vymyslí něco neobvyklého a nového. Inspirují mě ženy, od kterých se můžu něco naučit, které jsou mým vzorem. Obdivuji, ženy, a znám jich několik, které mají malé děti, a přesto z nich nejsou domácí „pipiny“. Je mi líto žen, které ztratily samy sebe a myslí si, jaké je skvělé se obětovat rodině. Vychovávat správně děti je ta nejdůležitější práce na světě, ale nesmí to být na úkor sebe sama.
Žádná oběť není dobrá oběť, proto se to jmenuje oběť!
Inspiruje mě vrozená inteligence a zkušenosti, kterými žena projde a nebojí se o nich hovořit. Inspiruje další lidi k činnosti, jak změnit, čeho se jim nedostává!
Říká se, že práce na sobě je ta nejtěžší, jakou si lze představit. Jak dlouho na sobě takto pracujete vy?
Ano, práce sama na sobě je ta nejtěžší, a je to proto, že jsme na sebe hodné a někdy ne úplně upřímné. Musíme vědět, co vlastně chceme změnit! To je to nejtěžší. Co nás trápí a co chceme změnit, co se nám nelíbí a kde bychom se chtěli ocitnout po naší změně. Musíme si zjistit, jak a kam se chceme dostat. Musíme si udělat plán a ozbrojit se pozitivními myšlenkami, abychom vše dotáhly do konce. „Respect yourself“ tedy Respektujte sami sebe! A s tímto heslem pak pracujeme sami na sobě. Musíte též znát své limity, protože člověk se nemění, jen se určitým způsobem přizpůsobí tomu, co se mu líbí a čím by chtěl být – jak vypadat a jak působit na svoje okolí.
Já jsem na sobě pracovala snad už od malička. Nejdříve ve svých představách a pak, když holčička vyroste a je jí jasné, že nepřijede žádný princ na bílém koni, tak zmoudří a začne si uvědomovat, co se jí vlastně líbí. Velký vliv na mě měl odchod z České republiky, kdy jsem se musela hodně přizpůsobovat a rychle měnit své návyky. Vůbec toho nelituji, bylo to rychlé a živelné a mě to bavilo, protože mám ráda dobrodružství. Hlavně jsem musela naprogramovat své myšlení a pak se skutek dostavil. Učila jsem se nejen novému jazyku, ale i novému stylu života, který byl velice vzrušující. Nový kraj, nový mrav. A bylo zde i místo na moji trochu průbojnou povahu, která zde byla spíše vítána než potlačována.
Stále na sobě pracuji, protože jakmile člověk přestane, tak začne stárnout a to nechci! Stále je co objevovat a zkoušet, jde to teď lépe, protože vím, co chci. A to je, hlavně být sama sebou!
Co vám udělá vždy radost?
Mám radost, když úspěšně skončím nějaký projekt. Je to takové uspokojení, které mě naplňuje blažeností, že jsem něco dokázala a dotáhla to do konce. Na světě je mnoho nápadů, ale počítá se pouze, když se nápad stane reálným a je provedený. To mě baví, když si něco vymyslím a funguje to, jako třeba tahle kniha. Tento nápad mě napadl před rokem.
Pořádala jsem semináře v Praze a mnoho žen mi říkalo „já bych přišla, ale nemám čas musím…“, takže jsem se rozhodla, že určitě mohou číst a nemusejí nikam chodit, abych jim objasnila velice zajímavou teorii bioidentických hormonů, které umějí rozhodně zlepšit život. Anebo abych jim dala jen o nich vědět pro případ, když „nevím co mi vlastně je, ale necítím se jako dříve“?
Též mám ráda, když je rodina pohromadě, moc jsem si toho neužila, vždy někdo chyběl, protože bydlíme od sebe hodně vzdáleně a je to zázrak, když se všichni sejdeme na jednom místě. Jen málokdy, slavíme Vánoce všichni pohromadě, děti bydlí v Americe a Kanadě, můj bratr se svojí rodinou v Praze… Naposledy, kdy jsme byli všichni pohromadě, to bylo na mé svatbě v Torontu v roce 2011. Moc mi to chybí. Ale to je daň za pestrý život na cestách.
Jaké lidi máte ráda a ráda se s nimi potkáváte?
Mám ráda lidi zábavné a plné života. Mám mnoho přátel po celém světě. Vždy mě baví, když po nějaké době zavítám do míst, kde jsem žila před rokem nebo i déle a vidím, co se změnilo a jak moji přátele stále žijí. V Praze mám prakticky kamarádky ze základní i střední školy. Je zábavné se potkat s lidmi, které jste dlouho neviděli, máte si toho mnoho co říct a někdy to ani nestihnete za jednu schůzku. Žiji velice kočovným životem, a jakmile jsem někde déle než tři měsíce, začínají mě pálit lýtka a musím odjet někam jinam. Nevím, kde se usadím, až budud dospělá.
Věk je jen číslo. Souhlasíte?
Ano, naprosto, ale tohle číslo strašně lidi zajímá! Docela se s tím bavím, když se mě, hlavně při rozhovoru redaktor zeptá, kolik mi je roků. Vždy mám nutkání říci: „Vážený, do toho vám nic není“, ale samozřejmě musím být slušná a snažím se to zamluvit nějakou legráckou.
Nemám ráda, když se lidé ptají na věk, protože si vás hned zaškatulkují do různých norem, a musíte se z nich dostat něčím výjimečným, aby na vás nekoukali jako na starší dámu. Je to jen číslo, které nic neznamená, ohledně vaší kariéry. Po fyziologické stránce je to, myslím si, privátní záležitost.
Co obdivujete na českých ženách?
Obdivuji jejich sílu a zároveň oddanost se přizpůsobit podmínkám, ve kterých žijí. Mladší ženy jsou zde průbojné a většina ví, co chce. Byla jsem překvapena, když jsem se vrátila v 90. letech a viděla, kolik žen zde začalo úspěšně obchodovat a dodnes prosperují. Češky jsou známé po celém světě jako hezké a chytré ženy. Tomu napomohlo několik známých tváři ve světě módy.
Hlavně mladá generace, která hodně cestuje, poznává svět, a to je důležité pro tak malý stát jako je Česká republika. Ženy se učí světové jazyky, aby mohly pracovat a měly více příležitostí v Evropě a to je velice inspirativní. Všem ženám, které chtějí něčeho dosáhnout, držím palce, protože to není jednoduché!
Chcete se s Alenou setkat osobně a nechat si knihu podepsat? Přijďte do Paláce knih Luxor na Václavském náměstí! Knihu pokřtí Andrea Verešová, Marie Tomsová a Petra Černocká 8. března 2018 v 17 hodin.
