Soustavně vedu svoje děti k zájmu o kulturu a umění. Pokud se tedy sousloví „soustavně vedu“ dá použít pro chaotika, za kterého se právem považuji. Nedělám si iluze, že by listování Gombrichovou knihou „Příběh umění“ mělo pro dítě, které ještě ani neovládá svěrače valného významu, ale postupem času je jistě vhodné, aby drobotina byla vláčena po výstavách, divadlech, koncertech, kavárnách a biografech, neboť vkus si sice utvoří jednou sami, ale je fajn jim ukázat možnosti.
Moje pětiletá dcera mi však mnoho možností nedává – toho dne jsme zkrátka spolu musely vyrazit na film My Little Ponny. Reklama zapůsobila a nalákala. Nikterak jsem se nebránila, vždyť to, že je jejím hlavním zájmem sledování přiblblých příběhů duhově zbarvených pseudoponíků, vůbec neznamená, že bude kulturním ignorantem.
Na projekci jsem trpěla. Nejen pálením žáhy způsobeným přemírou gumových bonbonů. V publiku totiž seděl muž. Zcela sám. V uchu jakési sluchátko. Docela jsem znervózněla. Bylo mi navýsost podezřelé, co dělá osamocený dospělý chlap na filmu, který je primárně určen malým holčičkám.
Měla jsem pro to dvě vysvětlení. První bylo, že je to islámský terorista, který se rozhodl likvidovat euroamerickou kulturu v jejím lůně – v záplavě popcornu. Druhá možnost byla fatálnější – že on je obětí špatné výchovy? Že oni mu rodiče dovolili sledovat slaboduché animáky místo nějaké závažné klasiky? Ten dopadl!
Obě dvě varianty mě pudily k okamžitému vynesení dcerky ze sálu, čímž bych zachránila její život respektive budoucí vkus na kinematografii. Dopadlo to dobře. Nemluvím o filmu, ten jsem moc nevnímala, neboť jsem čekala, kdy podezřelý pán vytáhne zbraň a on zatím pouze konzumoval pochutiny, které k pokleslé kultuře neodmyslitelně patří.
Přežila jsem já i dcerčin vkus. Ale protože nic nenechávám náhodě, vzala jsem mou malou poníkoholičku na edukativní divadelní představení o počátcích kinematografie v našich luzích a hájích. V letenském Pidivadle uvádí soubor Divadlo Činema kus Chachacha Chichichi, který pojednával nejen o tom, jak to kdysi bylo s kinematografem, Janem Kříženeckým či Josefem Švábem Malostranským. Byla jsem spokojená. Starší dcerka byla bohatší o pár encyklopedických hesel, spatřila němou grotesku s originálním dabingem a ještě si společně s ostatními dětmi vytvořila vlastní film. Představení fascinovalo i moje roční batole, které vydrželo v sále až do konce. Měla jsem pocit, že ten den bylo mé kulturní působení úspěšné. Cestou domů jsem se dcerky vstřebávající zážitek zeptala: „Už se těšíš, až spolu zase někam vyrazíme?“ „Ano, maminko,“ odpověděla spořádaně a dodala: „Třeba zase na poníky!“
Matka na pokusy
Napsáno pro blog Matka v síti
HanKa je reklamní textařka a máma dvou malých dcer.
Kdysi psala blog, nyní své postřehy ventiluje hlavně na svůj Facebook.
Nerada dělá z rodičovství vědu, ale co si budeme nalhávat – on to je svého druhu pokus.
Sledujte nás na sociálních sítích:
