Testováno na tátovi: Jak snadno dojít k cíli

“Bjumíka?” zamrkala okamžitě se zájmem. “Jó! Bjumíkáá!”
Vzal jsem nenápadně jednoho z batohu a strčil si ho do kapsy.
“Víš Viki,” začal jsem tajemně, “že tohle je Brumíkovský kopec? Říká se, že Brumíci žijí tam nahoře na kopci.”
“Na kopci?” opakovala Viki zaujatě a dívala se vzhůru ve snaze nějakého zahlédnout.
“No jo, říká se, že kdo tam sám vyleze, tak nějakého načapá a uloví.
“Tak honem, honem!” chytla se mne za ruku a drala se do svahu. Byla to příkrá stezka, přesto jsem dceři sotva stačil.

“Já nevidim Bjumíka,” rozhlížela se Viki na všechny strany.
“Ti budou ještě výš,” řekl jsem zadýchaně, protože jsem jí sotva stačil. Jela nahoru jak Armstrong na EPO. “Mají rádi vysokohorské podnebí,” vysvětloval jsem a v duchu dodal: “Blbci.”
“Čím výš nějakého Brumíka najdeš, tím je prý lepší,” přidal jsem k teorii Brumíkovské fauny.

“A budou mít kočájek?” zeptala se Viki s napětím.
“Kočárek?” divil jsem se. “Brumík s kočárkem? Kdes to viděla?”
“Růžovej,” rozvíjela Viki svou představu dokonalého Brumíka.
“No… To bys musela slézt aspoň osmitisícovku. Bez šerpy. A kyslíkového přístroje... aby tam byl Brumík s kočárkem.”

Dořítili jsme se na vrchol v rekordním čase.
“Kde je Bjumík?” Viki očičkama skenovala terén.
“Tá… Támhle, vidíš ten vyvrácený strom, to bude jejich doupě.” Proboha, 15 kilometrů ji nosíme, ale mít dost jídla, tak to batole přejde i Himaláje.
“Doupě?” opakovala Viki udiveně.
“No, medvědi tam žijí a Brumík je taky medvídek. Víš co? Zkus se zastavit támhle na cestičce a chvíli tiše poslouchej, jestli neuslyšíš šustění jejich oblečků.”
“Obječků?” zajímala se Viki.
“No, mají takové ty igelitové obaly, to je jejich obleček, víš? Vlastně ho mají hlavně proto, že Brumíci velmi obtížně zadržují moč. Asi jako ty. Ale u nich to není na závadu, získávají z toho příchutě.”

Manželka udělala výraz, že se jí neudělalo volno a trochu si k tomu i zazelenala.
Myslím, že mi Viki nevěnovala moc pozornost, snažila se nějakého najít. Odešla s maminkou na ohyb cesty na vrcholu, já vyndal Brumíka z kapsy a šustil.
“Sjyším! Sjyším Bjumíka!” volala Viki nadšeně a rozeběhla se úplně opačným směrem. Káťa ji pomalu vedla ke správnému stromu. Viki se pohybovala neslyšeně, jako lovec. A najednou, u kořenů velkého smrku: “BJUMÍÍK!!” - vykřikla Viki nadšeně, vrhla se po něm. Neměl šanci.
“Tak jaký je?” zeptal jsem se.
“Šokojádovej,” odpověděla Viki šťastně s plnou pusou a zapatlaná až za ušima.
“Aha, ten hnědej.”
“Ceš?” nabídla mi.
“Ne, díky, já si nejsem jistý, že je to čokoláda nebo se to stalo strachy, když jsi ho našla.”

Viki to bylo fuk. Ulovila si Brumíka. A nemohla se dočkat dalšího kopce. Ale pomalu začínáme zvládat i nížiny. Ukázalo se, že se v nich vyskytují lízátkové louky. Normálně na nich rostou lízátka.
“Jízátka??”
Manželka prohlásila, že za tenhle nový sport “Prožer se až k cíli” dostanu cenu od mezinárodní ženské asociace.

Ukázka z Knihy povídek, nedopatřením vydané pod názvem knihy "Název knihy". Tuto knihu kupují většinou sběratelé. Kvůli obalu.

© M. M. Cabicar
Příhody s Viky můžete sledovat také na Facebooku!

Dítě školkou povinné
Jak čůrají nevěsty
Autor: M. M. Cabicar

S touto knihou se budete chlámat, řezat a slzet smíchy. A nepůjde to zastavit! Knihy od M. M. Cabicara jsou souborem příhod s jeho nyní již čtyřletou dcerou Viki. Ta, jako každé dítě, nemá zábrany a nestydí se dělat a říkat věci, které ji právě napadnou. Její tatínek si pak často přeje být neviditelný, nebo s Viki prchá ze scény. Mnoho příhod již obletělo celý internet a byla by velká náhoda, kdybyste se s alespoň jednou z nich ještě nesetkali.
Chcete vědět, jak se Viki naučila říkat R? Chcete vědět, jak to dopadlo, když se Viki cizích svatebčanů zeptala „Jak čurají nevěsty?“ nebo jak se jí podařilo projít kolem ochranky? Potom se začtěte do téhle báječné knihy!
Všichni čtenáři svorně doporučují: U knihy nejezte, nepijte, a pokud poblíž někdo spí, zavřete se za čtvery polstrované dveře!
Knihu najdete v nabídce nakladatelství Grada.