Emocionální zneužívání může vypadat různě a není vždy snadné ho poznat. O to lepší je, když se naučíme rozpoznávat i jemné signály jako varovné červené vlajky.
Emocionální zneužívání se může vyskytovat ve všech druzích vztahů a může mít mnoho různých podob. Děje se tak většinou nevědomě, to znamená, že agresor mnohdy ani neví nebo si nevšimne, že to dělá. Typicky je chování násilníka snahou kompenzovat něco, co mu chybí ke zdravé strategii zvládání.
Ti, kdo sami zažijí citové týrání, ho nemusí vždy rozpoznat a zařadit – ale většinou postižený vycítí, že něco není v pořádku, že to není tak, jak by mělo být, protože se ve vztahu, ve kterém se týrání odehrává, cítí špatně a nepříjemně.
Následující chování může být signály citového zneužívání.
Vždy požaduje okamžitou odpověď
Očekávání okamžité reakce, například na textovou zprávu nebo telefonát nebo na téma konverzace, je kontrolní chování, které obvykle vyplývá z nejistoty a obvykle vystavuje druhou osobu značnému tlaku a stresu. Například, když vám někdo napíše, jaký byl včera pilates? A o deset minut později pošle následnou zprávu, ve které říká, „Proč neodpovídáš, co se děje?“, může to být známkou emočního zneužívání. Je také problém, když vám někdo nedá čas, který potřebujete, abyste se vyjádřili. Většinou takové chování vede k tomu, že se ve vztahu cítíme vystresovaně a nepříjemně a třeba se bojíme číst zprávy, protože ten druhý uvidí, že jsme je přečetli a my se budeme cítit povinni odpovědět.
Odepírání náklonnosti ze zášti nebo pomsty
Pokud se člověk chová chladně a odtažitě poté, co se ve vztahu stalo něco, co se mu nelíbilo – druhý zrušil schůzku například proto, že potřeboval čas pro sebe – jde často o formu pasivně-agresivního trestání a vzpoury proti hranicím, které mu dávají ostatní lidé. Při konfrontaci s takovým chováním se často cítíme nevyrovnaní a myslíme si, že jsme udělali něco špatně nebo jsme sami špatní, protože nám to signalizuje, že nás dotyčný zjevně miluje nebo má rád méně než dříve.
Neřeknou, proč jsou naštvaní – ale očekávají kompenzaci
Být zjevně rozzlobený, nebo uražený, ale nechat druhého v nevědomosti, proč tomu tak je, často naznačuje nadměrnou potřebu kontroly a určitý stupeň egománie: Chci, aby o mně ten druhý přemýšlel, vžil se do mé kůže a uvažoval, jak mě může přimět, abych mu odpustil. To obvykle funguje docela dobře: Když zažijeme takové chování, obvykle se u nás rozvinou pocity viny a ve skutečnosti trávíme spoustu času přemýšlením o osobě, od níž jsme signál dostali.
Zlehčování toho, co je pro druhého důležité
Znehodnocování věcí, které pro druhého něco znamenají, například projevem malého zájmu, je typická strategie, jak někoho udržet na zemi a zničit jeho pocit vlastní hodnoty a nezávislosti. Když nám člověk, se kterým mluvíme, říká, že to, co nás baví a co děláme, není pro něj ani pro ostatní relevantní, obvykle to v nás spustí pochybnosti a začneme si klást otázku, co děláme a co je pro nás důležité.
Ukažte druhou osobu
To, že řeknete nebo uděláte něco, co v člověku vyvolá pocit studu, může být také známkou emocionálního zneužívání – zvláště pokud se to ve vztahu stává často. Příkladem mohou být výroky jako „Moje přítelkyně sleduje trash TV pořady“ poté, co všichni přítomní právě prohlásili, že jim to připadá nevkusné. Když se stydíme, cítíme se malí a nejistí a vytváříme si zábrany otevřít se a svěřit se druhým lidem.
Ať už se jedná o přátelství, partnerství nebo jiný typ sociálního spojení, vztah, ve kterém opakovaně zažíváme takové chování, není zdravý a neplní účel našich vztahů – dodávat nám sílu a dělat nám dobře. Jakkoli je to v jednotlivých případech obtížné, bylo by lepší se distancovat od lidí, kteří k nám vysílají tyto a podobné signály a místo toho trávit více času s lidmi, kteří toto nedělají – a se kterými se cítíme dobře.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
