Otázky k mnohem lepší konverzaci

Hlavou se nám denně údajně prožene 60 až 80 tisíc myšlenek. Bohužel je většina z nich negativních. Přitom naše myšlenky hrají v rozhovorech důležitou roli. Přestože je naše protějšky přímo neslyší, ani nevidí a předpokládáme, že zůstávají skryté, myšlenkové vzorce nám mohou v rozhovorech buď překážet, nebo naopak pomáhat. To druhé je potřeba se naučit.

Často během konverzace přepínáme na autopilota, aniž bychom o našich konverzačních vzorcích příliš přemýšleli. Koneckonců, musíme naslouchat, odpovídat a dbát na to, aby rozhovor vždy zůstal napínavý a nenastalo nepříjemné ticho – alespoň si to myslíme. Navíc v rozhovorech často působíme velmi subjektivně. Necháme se vést svými pocity a emocemi a riskujeme tím nepříjemné situace. Proto je lepší ve většině rozhovorů zůstat objektivní.  Jak se ale do této objektivní role pozorovatele dostat?

Abychom odhalili myšlenkové vzorce, které nám pomáhají nebo brání v rozhovoru, můžeme si položit čtyři otázky. Každá otázka poskytuje vhled do dynamiky a vzorců konverzace, což nám umožňuje lépe se orientovat v matoucích nebo obtížných interakcích.

Jaká je má role?

Konverzace podvědomě souvisí s dynamikou moci. To je někdy dobré, ale často to může zničit průběh konverzace. I když jsme „mocnější“, třeba proto, že máme v práci vedoucí pozici, měli bychom se k sobě vždy chovat s respektem. Pomáhá klást si otázky typu: Jsem jako šéf arogantní, nebo skromný? Jsem respektující nebo odsuzující? Jsem jako přítel kritický nebo podporující?

Pokud pozorujeme svou roli v našich interakcích a praktikujeme vnímání sebe sama, aniž bychom se posuzovali, můžeme se osvobodit od těchto neužitečných vzorců a vědomě změnit svůj tón a přístup.

Jaký je můj příběh?

Jsou to příběhy, vzpomínky, traumata a zážitky, které z nás dělají to, kým jsme. Když slyšíme příběhy, které odpovídají našim myšlenkovým vzorcům, náš mozek se zapne. Zažíváme nervovou vazbu, nával dopaminu a pozitivní sdílenou zkušenost. Bez ohledu na to, jakou roli hrajeme – matka, otec, sourozenec, vůdce nebo přítel – každá interakce je komplexní sbírkou příběhů a potenciálních spojení. Negativní na celé věci je, že různé příběhy nás také mohou držet v pasti strachu, starostí a nevyřešených konfliktů. Takže když někdo odporuje našemu přesvědčení, reagujeme emocionálně a na autopilota. Ale nemusíme se kvůli tomu vzdávat svých příběhů. Jen si je musíme uvědomit, rozpoznat je a vybrat si ty, kteří nám pomáhají, a odmítnout ty, které ne.

To znamená, že pokud budeme věnovat pozornost svým příběhům a tomu, jak ovlivňují ostatní, místo abychom je přijali jako jedinou pravdu, naše myšlení a pocity se mohou změnit.

Co je skutečnost a co fikce?

Fakta jsou nesporná. Jsou důležité pro vytvoření společného základu, na kterém můžeme stavět. Na rozdíl od faktů jsou naše názory složité, osobní a nejisté. Naše ego, naše role a naše osobnosti jsou velmi pohodlné a tvoří velkou část našich myšlenek. Ochotně je bráníme, protože se s nimi tolik ztotožňujeme. Když však své názory zkoumáme, pomalu se od nich odpoutáváme a odhalujeme své hlubší – často nevědomé – myšlenky.

To znamená: V obtížných rozhovorech se vždy zeptejte sami sebe, jaké potřeby a touhy hrají roli, jaké mocenské problémy, starosti a myšlenky vás ovlivňují a podle jakých měřítek děláte své úsudky.

Jak lépe porozumět druhým?

Nevědomě obhajujeme a hájíme své pozice, protože jsme vycvičeni, abychom „měli odpověď“. Abychom si mohli dobře popovídat, nemusíme se vzdávat svých názorů. Ale také bychom se neměli snažit přesvědčit ostatní o svém názoru a vnucovat jim svou údajně správnou odpověď. Dobré otázky otevírají vaši mysl a srdce. Když se ptáme na touhy, obavy, mocenské problémy a normy druhých, zveme je ke kooperativní, kreativní interakci.  

Pozorujte, jak se v konverzacích postavíte za sebe a ostatní. A zaměřte se na kladení otázek namísto blokování nebo obhajování.

Zdroj: názory autora