Vypořádat se s toxickou rodinou je složitější, neboť ukončení vztahu brání pokrevní pouta. Někdy je ovšem vhodné „dát si pauzu“ od někoho, s kým máte problémy. Položte si tyhle čtyři otázky a ihned poznáte, zda je ten správný čas!
K některým základním charakteristikám toxického chování patří manipulace, obviňování, lhaní, odsuzování a nepřebírání odpovědnosti. Nastavování hranic je jedna z věcí, která teoreticky zní dost jednoduše, ale pokud jde o aplikaci v reálném životě, není to tak jednoduché.
Když je dlouhodobé frustrace až příliš
V roce 2020 americký sociolog Karl Pillemer vyčíslil, že je téměř čtvrtina americké populace odcizena od rodiče nebo jiného člena rodiny. Jedním z důvodů je, že se s rodinnými příslušníky nedá vyjít – po dobrém a ani po zlém. Možná, že je to i váš případ. Než se však rozhodnete přerušit všechna rodinná pouta, položte si tyhle čtyři otázky (1).
Cítím se v (ne)bezpečí?
Cítíte se v blízkosti toxického člena rodiny psychicky, emocionálně a fyzicky v bezpečí? Pokud máte dítě, je tato osoba někým, komu můžete důvěřovat a komu byste svoji ratolest svěřili? Je váš vztah poznamenaný slovními či fyzickými útoky, vyhrožováním, nadávkami a ponižováním? Pak máte na přerušení rodinných pout jednoznačně nárok. Stejně jako v případě, že váš rodinný příslušník užívá návykové látky a ohrožuje nejen vás, ale i zbytek vaší rodiny (2).
Je chování „toxické“, nebo pouze otravné?
Pokud se například snažíte podělit o špatné vzpomínky ze svého dětství a váš sourozenec vás vždy přeruší s tím, že lžete, jedná se o otravné poznámky. Ale jakmile nechce naslouchat, obrací fakta a vysmívá se vám, už se to dá považovat za toxické chování. Naučit se vypořádat se různými osobnostními rysy druhých je součástí života, ale je jasné, že ne vždy se to reálné (2).
Je mezi vámi jasno?
Když je někdo ve vašem životě ode dne, kdy jste se vy (nebo oni) narodili, může předpokládat, že na vás má patent. Lidé se však vyvíjejí a dozrávají, mění se jejich osobnost, názory i postoje. Nikdo nikdy nemůže tvrdit, že co platilo před lety, je směrodatné i dnes. Vadí-li vám, jak se člen rodiny chová, určitě mu o tom řekněte a upozorněte jej, že se pod palbou jeho kritiky/útoků/zesměšňování necítíte dobře. Jestli to chcete zastavit, musíte mluvit! Nepomáhá to? Pak udělejte krok zpátky a distancujte se (třeba jen na chvíli) (2).
Přestali jste doufat v zázrak?
Často předpokládáme, že rodiče mají být schopni poskytnout nám lásku a pozornost. Ve skutečnosti mnoho lidí nevychovává dobře druhé, nebo sebe. To s vámi nemá nic společného. Je možné, že se rodiče nikdy nenaučili milovat zdravým způsobem, například od své vlastní původní rodiny. Nebo že bojovali se závislostí či duševním onemocněním. Pokud jste sami sobě přiznali, že vám váš rodinný příslušník nemůže dát to, o co jste žádali – důslednost, vlídnější slova, upřímnost a podobně, je určitá vzdálenost mezi vámi a jím v pořádku. Někdy je odcizení zamýšleno jako krátkodobé, používá se jako pauza. A naděje na usmíření umírá jako poslední (2).
Zdroje: (1) www.news.cornell.edu/stories/2020/09/pillemer-family-estrangement-problem-hiding-plain-sight, (2) www.en.wikipedia.org/wiki/Dysfunctional_family
Sledujte nás na sociálních sítích:
