Co všechno jako ženy děláme, abychom se ochránily před sexuálním napadením? Ženy a muži jsou si samozřejmě rovni, ale realita často vypadá jinak. Například pokud jde o to, jak volně se pohybujeme na veřejnosti.
Debata MeToo (1) zvýšila naše povědomí o sexuálních útocích a neúctě, kterým jsme vystaveni v každodenním životě i v práci. Ať už to, že šéf má nemístné poznámky, nebo nás dokonce občas poplácá, nebo že musíte ve společné kuchyňce poslouchat košilaté vtípky od kolegů. Dříve jsme si toho často ani nevšimly, protože jsme se jako ženy naučily, že když muži překračují hranice, je to normální a tak nějak to patří k životu – jako třeba nachlazení v zimě.
Ale teď stále více přemýšlíme o tom, jak moc se omezujeme v každodenním životě, abychom se vyhnuly případným útokům ze strany mužů. Pokud si myslíte, že přeháníme, přečtěte si následující odpovědi, které jsme nashromáždily od kolegyň v naší redakci. Jistě vás donutí přemýšlet.
Co děláte, abyste předešly sexuálnímu napadení?
Když jsem sama doma, zamykám se.
V kabelce nebo kapse neustále nosím pepřový sprej.
Pokud to je možné, nechodím do podchodů. Nejen v noci, ale i ve dne.
Vyhýbám se osamělým ulicím a místům.
Pokud mě na ulici osloví někdo cizí, většinou raději přejdu na druhou stranu.
Sklopím oči, když potkám muže, jehož chování mě děsí.
Chodím běhat jen za světla.
Jezdím za tmy oklikou, abych se vyhnula opuštěným ulicím.
Změním stranu ulice, pokud za mnou někdo déle jde.
Telefonuji – nebo to alespoň předstírám, když jdu temnými ulicemi.
Když je pozdě, beru si taxíka, i když bych se do cíle mohla snadno dostat veřejnou dopravou.
Když se vrátím domů, napíšu SMS přátelům, se kterými jsem byla venku.
Odcházím z večírku s přáteli, i když chci zůstat, abych nemusela jít ve tmě sama.
Jezdím na kole, abych v případě nouze mohla lépe a rychleji uniknout.
Nikdy nechodím po tmavých ulicích sama na vysokých podpatcích, protože v nich nemůžu běhat.
Než nastoupím do autobusu, vlaku nebo hromadné dopravy, zkontroluji, kdo sedí ve vagonu – a vždy si vyberu to nejvíce obsazené místo.
Přesednu si, když někdo sedí naproti mně v autobuse nebo vlaku, zírá na mě nebo se na mě příliš tiskne.
Snažím se vyzařovat sebevědomí: vzpřímenou chůzí, hranatými rameny a sebevědomým pohledem. Protože pak vypadám méně jako oběť – a protože se cítím subjektivně bezpečněji.
Mám klíčenku se sirénou. Stažením jednoho konce přívěsku se uvolní zátka – a to způsobí pekelný hluk.
Nikdy si v baru nesedám sama – protože se bojím, že by to muži mohli brát jako výzvu, aby mě napadli.
Pokud vím, že půjdu sama, neoblékám si sukni, halenky s výstřihem nebo podpatky, abych nepůsobila vyzývavě.
Zdroj: (1) www.cs.wikipedia.org/wiki/Hnutí_Me_Too, názory autora - zbytek článku
Sledujte nás na sociálních sítích:
