Tak tuhle otázku jsme si položily u nás v redakci (a pak jsme ji ještě jako jakýsi průzkum „rozhodily“ mezi naše kamarádky). Odpovědi vás nejspíš příliš nepřekvapí…
Docela jsme se při odpovědích na výše uvedenou otázku pobavily, vymyslely jsme jich celou řádku (některé z nás se pak v duchu omlouvaly svým partnerům), ale přinášíme vám jen pomyslná první tři místa. A slíbily jsme si, že příště uspořádáme obdobnou anketku mezi našimi drahými – protože co si budeme namlouvat, tak jako občas rozčílí svými návyky oni nás, tak jistě rozčilujeme čas od času i my je…
Bronzová medaile: „Jo to je dneska?“
Některé z nás si už prostě zvykly, že jejich partneři zapomínají výročí seznámení nebo svatby, nepamatují si naše narozeniny, a kdy se narodily naše děti, abychom jim každý rok připomínaly. Samozřejmě to neplatí pro všechny muže, ale to doufání rok co rok, naplněné zvědavostí, zda dostaneme k výročí alespoň kytku, po čase unavuje. „Je to zvláštní. Vím, že nebude žádná kytice, natož nějaký dárek, ale stejně jsem každý rok trochu zklamaná a naštvaná. A na omluvy typu ‚já myslel, že je to až zítra‘ už jsem lehce alergická,“ svěřila se šestatřicetiletá Jana. A zkušenost přidává i naše redaktorka Bára: „Kupodivu můj manžel nemá problém zapamatovat si moje narozeniny nebo narozeniny našeho syna. Ale každý rok mu musím připomínat narozeniny jeho maminky.“
Stříbrná medaile: „A proč uklízíš?“
Zatímco některé z nás „bojují“ s téměř puntičkářským partnerem vyžadujícím věci vyrovnané podle pravítka a kroutícím hlavou nad každým zapomenutým smítkem, jiné (a bylo nás víc) mají doma muže, které nechává chladným i obývací pokoj připomínající po „nájezdu“ dětí zbytky po tornádu. O tom, že by si měli uklidit na svém pracovním stole, je musíte pomalu přesvědčovat jako své potomky, chlupy od psa na podlaze prostě nevidí, odhozené svršky u postele je z míry rozhodně nevyvedou. „Nejvíc mě dokáže vytočit, když celou sobotu lítám se smetáčkem, hadrem a prachovkou, a manžel se mě zeptá, proč si taky trochu neodpočinu, že je bych jen furt uklízela a pak se divím, že jsem unavená…“ postěžovala si jedna z účastnic naší malé ankety, maminka dvou malých dcer Dana. K tomu není co dodat… řada z nás jen souhlasně pokývala hlavou…
Zlatá medaile: „Říkala jsi něco?“
A máme tu vítěze. Muži nás zkrátka občas neposlouchají. Tedy neposlouchají to, co říkáme, i když to říkáme jim. A pak přijde okamžik, kdy se nás zeptají na věc, o níž jsme hovořily před 5 minutami, případně vůbec netuší, o čem jsme to právě mluvily, když se jich na něco zeptáme… Netřeba uvádět mnoho příkladů, každá z nás jsme jich dokázala vymyslet hned několik. Ale zajímavou myšlenku, s níž nakonec drtivá většina z nás souhlasila, připojila naše redaktorka Kristýna „Myslím, že dost často si za to ale můžeme jen my samy. Vybíráme si pro sdělování důležitých informací špatné chvíle. Jakmile se muži soustředí na cokoli jiného, i když se tváří souhlasně a třeba i kývají, jako že poslouchají každé naše slovo, nemůže člověk počítat s tím, že by vnímali, o čem mluvíme.“ Tak jsme si slíbily, že se nad tím zamyslíme.
Sledujte nás na sociálních sítích:
