Co stojí mezi námi a naším štěstím? Naše vnitřní přesvědčení, že (svoji) lásku si nejdříve musíme zasloužit. Přinášíme vám návod, jak svoje nejniternější pocity detoxikovat a znovu se naučit milovat sebe i druhé.
Jak se říká – láska je zázrak. A o lásce k sobě samému to platí dvojnásob. K ostatním dokážeme být tak velkorysí, jen na sebe jsme nekonečně přísní. Stále se domníváme, že se musíme hodně snažit, abychom svůj život uřídili. „Snaž se!“ „Nestůj!“ „Dej ze sebe to nejlepší!“ To je to, co nám společnost neustále podsouvá. Není divu, že podvědomě si nechceme povolit ani trochu. K ostatním ale tak vysoké nároky nemáme. Proč ne?
Uteč, nebo zemři
Jakmile nastane situace, kdy nejsme spokojeni sami se sebou, přepíná se naše tělo do programu přežití. Ten pochází ještě z dob, kdy naší největší hrozbou byla divoká zvířata. Program nám umožňoval, buď bleskurychle utéct nebo zaútočit. Na emoční úrovni je pro nás i malá chyba stejně dramatická, jako by šlo o život. Náš biologický program pro přežití nám signalizuje, abychom bojovali, nebo utekli. A když jsme kritičtí sami k sobě, děláme vlastně obojí. Jsme zároveň útočník i oběť. A tak se utápíme v pocitu, že nejsme dost dobří a nedokážeme si přestat nadávat.
Jde to i jinak
Místo toho přísného tónu a komandování můžeme vyzkoušet mluvit k sobě mile a povzbudivě. Že vám to zní divně? Ano – zatímco dát si pomyslný pohlavek nám nevadí, v duchu se obejmout a utišit se nám zdá zvláštní nebo dokonce absurdní. Soucit k sobě samému znamená, že svým slabostem a selhání rozumíte, místo abyste je odsuzovali. Soucit není povolení k tomu, abyste ve svém snažení povolili. Soucitní rodiče povzbuzují svoje děti, aby jedli ovoce a zeleninu a chodili včas do postele. A zakazují další kopeček zmrzliny. K soucitu jednoduše patří stanovit hranice. A to platí i v chování k sobě samým.
Sledujte nás na sociálních sítích:
