S věkem pláčeme méně

Psycholožka Leah Sherman z University of Queensland definovala pravidlo pro dospělé: podle studií pláčou ve většině zemí ženy až třikrát v měsíci, zatímco muži jen jednou. Jsou samozřejmě výjimky, ale rozdílný vývoj mezi pohlavími je stále patrnější už od puberty. Navíc podle studie mimochodem neexistuje žádná přímá souvislost mezi pláčem a menstruací. Jednoduše chlapci od 13. roku věku pláčou prostě méně.

Tlak a stud

Dr. Sherman také vysvětluje, že se mladí chlapci musí přizpůsobit kulturnímu tlaku a očekávání. A tak podléhají tradičnímu klišé – když chtějí být opravdovými muži, nesmějí ukázat svoje pocity. Emocionální muži jsou zkrátka považováni za příliš zženštilí. Proto se muži stydí brečet mnohem více než ženy.

Pláč na veřejnosti

Nizozemský psycholog Ad Vingerhoets ale také zjistil, že se v mnoha evropských společnostech stále více etabluje „akceptace pláče“. Příkladem pro to jsou televizní pořady, které jsou založeny na tom, aby vyvolaly v divácích slzy dojetí. Sportovci pláčou po velkých utkáních na veřejnosti a je jedno, jestli zvítězili nebo prohráli. A ne bez příčiny tak vznikl celý filmový žánr, který má za úkol právě takové emocionální rozpoložení vyvolat – „doják“ (anglicky Tearjerker).

Pomáhá pláč?

Nejrozšířenější je také podle Shermana představa, že pláč nám pomáhá snižovat bolest, a potom se cítíme tak nějak uklidnění. Ale zlepší se naše nálada opravdu? Sherman tvrdí, že k tomu neexistují žádné relevantní vědecké výsledky. Z jedné studie je pouze možné vyvodit následující: čím delší jsou rozmezí mezi pláčem, tím lépe nový pláč člověk snáší. Naopak čím kratší je doba a častější pláč, tím spíše se člověk cítí psychicky hůř a hůř. Z toho lze vyvodit, že pláč funguje v těle jako alarm – poznáme podle toho, že něco není v pořádku. Pláč je ale také signálem pro ostatní, že potřebujeme pomoc a podporu.