Schopnost empatie se u člověka vyvíjí součinností genů a vlivů prostředí. Jako většina vlastností. Proč se ale lidé v běžné populaci vyhnou empatii v šesti z deseti případů? Protože je pro ně mentálně náročná. Stojí příliš mnoho mentální energie.
Empatie je však tmelem společnosti a základem filantropie. Společnost, aby byla soudržná, nemůže být tvořena sobeckými jedinci. Ti by totiž příliš kopali za sebe, takže by společenské mechanismy zanikly. A jedinec by nepřežil. Empatie tlumí sobeckost a podporuje vzájemnou spolupráci a pomoc. Je tedy důležitá, ale jen do určité míry. Pokud je člověk totiž absolutně empatický, pak zanedbává vlastní potřeby a vede to k jeho destrukci jako jedince. Takže i empatie musí mít správnou míru.
Vědci z Pensylvánie zjistili, že v šesti z deseti případů se empatii raději vyhneme kvůli mentální náročnosti. Zvláště v případě, kdy se nejedná o velmi blízkou osobu. Zároveň však prokázali, že pokud někoho chválíme a často mu připomínáme, že je v empatii – schopnosti vcítit se – dobrý, pak bude empatický častěji.
„Pokud budeme schopni změnit motivaci lidí k většímu soucitu s druhými, bude to dobrá zpráva pro společnost jako celek,“ míní doktor C Daryl Cameron z PennState University.
Čím víc stresu, tím méně empatie?
Velkým nepřítelem empatie je ovšem stres. Alespoň to tvrdí kanadští vědci. Jeffrey Mogil z McGillovy univerzity v Montrealu zkoumal účinky stresu na empatii u hlodavců. Jednu část vystavil stresu, druhé podal lék metyrapon, který blokuje účinky stresových hormonů. Po jeho podání byla zvířata mnohem vnímavější vůči utrpení jiných příslušníků svého druhu než ve stresujícím prostředí bez metyraponu.
„
Biochemické změny související se vznikem stresu jsou prevencí emocionální nakažlivosti u zvířat,“ tvrdí profesor Jeffrey Mogil. Ačkoli je u člověka empatie vlastností nejen vrozenou, ale také ovlivněnou společností a výchovou, objevy této a dalších podobných studií mohou vysvětlovat to, proč jsou lidé pod silným stresem méně vnímaví vůči svému okolí.
Emocionální nakažlivost je typickým rysem u sociálně žijících savců včetně člověka. Znamená, že když jeden nebo více jedinců skupiny určitého druhu trpí, ostatní pociťují jistou intenzitu utrpení také a chovají se podle toho. U lidí to známe většinou v souvislosti s blízkými. Když se blízká osoba omylem udeří, silně empatický člověk mnohdy zavolá rovněž au a chytí se za místo, kam se udeřil jeho blízký. Mozek empatického člověka navíc vyvolá jistou představu o bolesti, kterou skutečně cítí jen poraněný. Tato představa o stavu trpícího je velmi důležitá z evolučního hlediska. Pomáhá formovat sociálně velmi složitá společenství.
Sledujte nás na sociálních sítích:
