Pohádky o dokonalém vztahu a monogamii jsou podle profesorky Lucie O‘Sullivan důvodem, proč dnes téměř žádný vztah a manželství nevydrží po celý život dvojice. Právě rozpor mezi schopností člověka žít přísně monogamně celý život a představou o této schopnosti podporuje kulturu rychlých rozpadů vztahu, který ale – pakliže má být dlouhodobý – musí umět pracovat i s nevěrou.
Nelze obecně říct, že vztah musí nevěru vždy přežít a odpustit, záleží na mnoha okolnostech, důvodu k ní i její povaze, ale pokud lidé trvají na konceptu monogamie, pak šálí sami sebe, lžou si do kapsy, a navíc se vrhají ze vztahu do vztahu, čímž monogamii porušují. Tzv. sériová monogamie totiž ve skutečnosti žádnou monogamií není.
Monogamie versus přirozenost
Slovo monogamie znamená jediný partner na celý život. Ne sériová věrnost několika partnerům za život. A skutečně monogamní není ani procento populace. Většina lidí za svůj život vyzkouší (alespoň v krátkém období dospívání) více než jednoho partnera. A i když v danou chvíli jsou dotyčnému věrní, monogamními přestávají být v momentě, kdy přijde na řadu druhý partner. Monogamie a věrnost totiž nejsou to samé. Věrný člověk nemusí být monogamní, může být věrný několika lidem v průběhu života. Monogamní člověk je ale věrný jediné osobě za celý život.
Ale právě fakt, že monogamní po celý život není téměř nikdo – až na výjimky – dostáváme se do kontaktu s podstatou člověka. Jeho potřebou mít za život více než jednoho partnera, jeho přirozenou vlastností – že atraktivita a zamilovanost vyprchají a přitažliví po čase začnou být i jiní lidé než jen partner, kterého může přitom smysluplně milovat.
„Navzdory silnému obecnému odmítání nevěry dokazují všechny studie světa, že primárním důvodem ukončení vztahu či rozvodu je právě nevěra,“ vysvětluje profesorka O’Sullivan.
Nebezpečná věrnost?
Lidé věří pohádkám, žijí v iluzi, že prožijí život s jediným princem či princeznou, kteří budou dokonalými milenci a partnery, ale sami se dopouštějí nevěry a vztahy kvůli ní pak ihned ukončují.
Přitom partneři, kteří žijí v páru, v němž se trvá na věrnosti, provozují nebezpečný a nechráněný pohlavní styk s milenci mnohem častěji než ti, kteří se dopředu domluví na vztahu otevřeném.
„Pokud by si páry správně definovaly to, co znamená být monogamní a věrný, pak by nevěra nemusela být nutně důvodem ukončení jinak velmi hodnotného vztahu, který by dokázal přežít déle,“ míní profesorka O’Sullivan.
Konec pohádkám
Nový přístup ale vyžaduje přestat věřit pohádkám a kulturním stereotypům o vztazích, které stejně nefungují. Kdyby fungovaly, není problém s nimi cokoli dělat. Ale nefungují. Lidé jsou si nevěrní, mají potřebu flirtovat či se stýkat i s jinými osobami krom partnera, navzdory tomu si to odmítají připustit a začít s tím pracovat pro dobro své i pro dobro dlouhodobých a smysluplných vztahů.
„Klíčem je, pokud dokážeme přiznat sami sobě, že prchavá přitažlivost, nebo smysluplnější spojení, s jinou osobou, nemusí nenapravitelně poškodit náš primární vztah, ale může ho naopak doplnit – pak náš vztah může přežít déle a lépe. Nový pohled vyžaduje ochotu přestat věřit pohádce – víře (často tak podporované) že jedna osoba navždy naplní naše emocionální, milostné a sexuální potřeby,“ dodává profesorka O’Sullivan ve svém článku pro The Conversation.
Dlouhodobý partnerský vztah stojí na pevném základě zvaném otevřená komunikace. Partneři si musejí umět vyříkat vše, diskutovat a stanovit definice, tedy vysvětlit si, co a jak vzájemně chápou, jsou ochotni akceptovat a na čem chtějí pracovat. Jedině tak se vztah může stát něčím, v čem mají partneři důvod a potřebu setrvávat dlouhodobě.
Sledujte nás na sociálních sítích:
