Nezadaní lidé pátrající na seznamkách po tom pravém či té pravé se často chytají různých metod třídění protějšků. Kdo věří na to, že protiklady se přitahují, bude zřejmě ještě dlouho sám. U dvou odlišných jedinců je totiž pravděpodobnost, že utvoří trvalý a harmonický pár, minimální. Psychologové a odborníci na seznamování naopak tvrdí, že by měl člověk hledat maximální podobnost ve dvou věcech – fyzické vizáži a životní filosofii, potažmo politickém názoru.
Analýzou dlouhodobých harmonických vztahů psychologové zjistili, že tyto dvojice definuje podobnost. Jsou si podobní fyzicky – mají stejný tvar těla, často také podobné rysy ve tváři a stejnou barvu očí. Neznamená to, že neexistují šťastné a harmonické vztahy mezi modrookým a hnědookým jedincem. Nicméně většinová čísla hovoří jinak.
Existuje několik teorií o tom, proč se dva lidé podobných rysů a tvarů přitahují. Jednak lidé stejné postavy mají většinou podobný vztah k pohybu a podobný životní styl. Ale z evolučního hlediska máme tendenci být přitahováni jedinci fyzicky podobnými, protože připomínají náš vlastní kmen. Je to ovlivněno vtiskováním v rané fázi života, kdy si vytváříme obraz o ideálním partnerovi u otce a matky.
Neméně významná podobnost je nezbytná v pohledu na svět, v životní filosofii a v politickém názoru. V tom se totiž silně odráží životní styl a řada činností, které jsou pro protějšek přijatelné, či naopak naprosto neakceptovatelné. Zastánci extrémních názorů jsou přitom méně tolerantní, a tudíž by měli o to víc vyhledávat jedince s podobnými stanovisky.
„Láska se vždy opírala o harmonii a slučitelnost. Ačkoli mohou rozdíly zpočátku vzbuzovat zájem, příliš mnoho rozdílů v názorech může vést k nerovnováze, častým sporům a nestabilnímu vztahu,“ vysvětluje terapeutka Kate Taylorová z největší mezinárodní seznamky Match.com.
Vážně vypadá jako můj táta?
Ačkoli spoustě lidí by se přiznávalo těžko, že se jejich partner podobá v mnohém jejich otci (případně partnerka jejich matce), je třeba se s tím smířit. Ostatně v daném tématu už byla provedena řada výzkumů. Nejprve si vědci všimli, že někteří partneři jsou si fyzicky podobní víc, než by bylo možné přičíst pouhé náhodě. Počítačová analýza fotografií desítek tisíc párů skutečně dokazuje, že jsou si partneři v průměru fyzicky velmi podobní (i když jsou na světě miliony párů, které si podobné nejsou).
Vyvstala však otázka, proč si volíme sobě podobné protějšky. A odpovědí jsou právě rodiče. Není tomu totiž tak, že si volíme sobě podobné partnery, ale podobné rodičům a my sami jsme mnohdy svým rodičům podobní. Že za to můžou rodiče a nikoli naše vlastní podoba, totiž dokazují výzkumy s adoptovanými dětmi. U nich je totiž partner podobný rodičům adoptivním, jimž sami podobní nejsou.
Podle doktorky Tamsin Saxtonové z Northumbria University mají rodičům podobné partnery nejčastěji lidé, kteří mají s rodiči velmi dobrý vztah. A naopak nedobrý vztah s rodiči souvisí s tím, že je partner spíš velmi nepodobný rodičům. Zřejmě se tedy během raného vývoje a dospívání v mozku formuje vzor pro partnera podle rodičů a podle vztahu k nim.
Aby ale nedocházelo k imbreedingu (příbuzenskému křížení), u většiny lidí vzniká odpor k sexu s blízkými příbuznými, s nimiž pobýváme dlouho a často. Tím příroda zaručuje genovou pestrost. Proč ale tedy volíme osoby podobné rodičům? Protože nejvíce potomků – opět podle výzkumů – plodí dva lidé vzdáleně příbuzní. Jsou tedy příbuzní, něčím podobní, ale dost jiní na to, aby jejich děti měly zdravé geny.
Sledujte nás na sociálních sítích:
