Jak poznám, že je čas partnera opustit?

Vzpomínky nás klamou. Vidíme jen ty hezké věci.

Autor: Shutterstock

27.10.2010 Redakce Sex a vztahy

Jste s ním už několik let. Všechny vaše kamarádky si už 1000x vyslechly, jak vám to spolu nefunguje, co všechno vás na něm štve. Už se s vámi na tohle téma odmítají bavit, protože vám k tomu řekly všechno a prostě nechápou, jak to, že jste od něj ještě neodešla. A vy to konec konců nechápete taky…

Vlastně myšlenky na rozchod máte neustále. Když se mu pokusíte bezvýsledně něco sdělit, když víte, že jste se na něčem dohodli a on své slovo opět nedodržel, když za ním máte jít do ložnice a vůbec se vám nechce, když zase platíte v restauraci. A když přijde o dvě hodiny později domů, aniž by dal vědět, je to už poslední kapka, neudržíte se a začnete si balit své věci.

Jenže v tu ránu před vámi stojí úplně jiný muž, než jakého znáte. Najednou mu dojde, co ztrácí, že to přehnal a začne slibovat. Vy vidíte, že si své chyby uvědomuje, a z toho jak mluví, nabýváte pocit, že to se změnou myslí vážně. Začnete váhat. Ke kamarádce ten večer sice odejdete (přece neztratíte tvář), ale vzápětí nastoupí pochybnosti a veškerá vaše rozhodnutí jsou t tam.

Neustálé pochybnosti nám brání reálně myslet

Co když tu situaci vidím špatně? Co když mu křivdím? A nejsou na tom moje kamarádky ještě daleko hůř? Nevyrábím problémy tam, kde nejsou? No a hlavně – mám nějaký skutečně OBJEKTIVNÍ důvod? Vždyť mě nemlátí, neopíjí se, nepodvádí mě. A co když se opravdu změní? Vždyť byl tak nešťastný, když jsem odcházela, div neplakal. Tak by se přece nechoval, kdyby mu na mně nezáleželo a neměl mě rád…

Neporovnávejte svůj život se životy kamarádek

A tímhle vnitřním dialogem si to, co opravdu cítíme a to, jak nám je, rozmetáme na kousíčky. Najednou se snažíme najít nějaké „objektivně správné“ řešení. Jenže v tu chvíli jsme v pasti, protože toho, co je objektivně správně pro nás a pro náš život, se nikde nedopátráme. Když se začneme dívat kolem sebe, jak žijí naše známé, nebo se vrátíme k poučkám, které nám daly naše matky a babičky, tak se možná dopracujeme k tomu, co je sice správně – ale bohužel pro ně, nikoli pro nás.

Jediné, co nám může pomoct vyznat se v tom, co je dobré pro nás, je právě absolutně subjektivní pohled, kdy se my, bez ohledu na to, co říkají druzí, pořádně probereme tím, co se nám líbí, co nám vyhovuje a co naopak ne. Když si ujasníme, jaké jsou naše subjektivní potřeby, a zvážíme, zda máme šanci je ve vztahu naplnit nebo ne.

A jak to dopadá, když to neuděláme?

Po pár dnech u kamarádky nám začne být smutno. Smutek je naprosto přirozená reakce na situaci, kdy něco končí, je to v podstatě stav, který nám umožní se s danou variantou rozloučit a posunout se dál. Jenže my si ho špatně vyložíme.

Přece, kdyby ten vztah neměl hodnotu, tak se nám po něm nestýská, ne? Omyl. Vždycky, když se rozcházíme, tak se nám stýská, a to je normální. To už by ten vztah musel být v extra příšerném stavu, aby nezbylo vůbec nic, po čem by nám mohlo být aspoň trochu smutno…

Vzpomínky nás klamou. Vidíme jen ty hezké věci

My si ten smutek nebo stesk ale vysvětlíme tak, že se máme do vztahu vrátit. Navíc s odstupem negativní emoce vyprchají a my začneme vidět ty kladné stránky vztahu. Jak je fajn, když spolu jedeme na kolo (to, že nás nelítostně honí, jak nadmutou kozu jde v tu chvíli do ústraní), jak nám pomohl s powerpointovou prezentací (a stále se rozčiloval, že to pořád nechápeme, už jsme zapomněly), nebo to jak mluvil o svatbě a dítěti (které ale nemáme).

A tak netrvá dlouho a vytočíme jeho číslo a večer už se k němu tiskneme a jsme šťastné, že jsme se tak dobře rozhodly. Tento pocit štěstí trvá však přesně do chvíle, než jemu dojde, že nás má zpátky – a tak proč by se večer namáhal s tím nás chvíli vyslechnout, když přece dávají fotbal a pak ještě film… jinými slovy, vše po pár dnech zajede zase do starých kolejí. Ale naše energie na rozchod už je pryč, a tak nám nezbývá, než si dát další kolečko.

Smutný příběh? Ale je vám povědomý?

Pokud se takové situace chcete vyvarovat, nedívejte se, jak žijí lidé okolo vás, co snese vaše kamarádka nebo co vydrží vaše matka. Jejich životy jsou jiné než vaše a nemá smysl se s nimi poměřovat. Ujasněte si, co je pro vás opravdu důležité ve vztahu. Jestli má pro vás cenu, aby partner byl domácí kutil, nebo s vámi sportoval, uklízel po sobě nádobí nebo vám byl parťákem při dlouhých nočních diskuzích. Každá potřebujeme něco jiného, a když náš protějšek tyto základní požadavky nenaplňuje, jsme pak stejně ve vztahu jen oba nešťastní.

Psycholožka PhDr. Katarína Lomská Filasová se věnuje individuálním a párovým konzultacím. Pomáhá klientům zorientovat se v jejich životě, zbavit se nefunkčních vzorců chování a rozšířit svůj úhel pohledu o nové možnosti řešení problematických situací. Vede také semináře osobního rozvoje.
Vice na www.rozvoj-osobnosti.cz