Když máte špatnou náladu, ještě se na vás osočí. Jakmile vás vidí brečet, bere nohy na ramena. Proč to dělá? A jak mu říct, že toužíte jen po objetí?
Karel a Marie procházejí těžkým obdobím. Oba toho mají v práci moc, navíc Karel se domnívá, že jeho firma bude propouštět. Tlak na ně je velký. Snaží se vyjít s penězi, do toho vychovávat svoji dceru v pubertě, takže koneckonců usilují i o to, aby se z téhle situace celá jejich rodina nezbláznila.
Mužský versus ženský slovník
Marie má ale přesto někdy pocit, že je na všechno sama, protože Karel chodí domů až pozdě večer, kdežto ona po své práci zajistí chod domácnosti a snaží se o kočírování puberťačky. Pak jen stačí před manželem unaveně vzdychnout, pronést, že takhle už to dál nejde, a Karel se rozčílí se slovy: „Ale copak já za tohle všechno můžu? Dělám od rána do večera. Dělám, co mi síly stačí, a tobě je to ještě málo?“ Marie neudrží slzy, což Karla podráždí ještě víc. Tak se po chvíli zeptá, proč brečí. Jeho žena sklopí zrak a pronese: „Chtěla jsem jen utěšit a slyšet, že všechno bude dobrý. Nic víc.“ Jenže to už ji její muž označí za citlivku, ba dokonce hysterku, a doporučí jí, aby věci nezveličovala. Jak typické!
Již od raného mládí jsou muži vychováváni v duchu, že musí zvládat „stresové“ situace, měli by si chlapsky poradit, bude-li to třeba, rozhodovat se, jednat, zabezpečit rodinu, být její „hlavou“, a celkově umět všechno zodpovědně dávat do pořádku. Pokud jejich partnerka neunese tíhu okolností nebo osudu, dá najevo své, ne zrovna dobré duševní rozpoložení, a projeví se její potřeba objetí a konejšení, jednají podrážděně ze třech důvodů.
Proč muži nemají rádi přecitlivělé ženy a jejich slzy?
1. důvod: Cítí zodpovědnost za aktuální situaci. Dávají si za vinu, že ji nezvládli, a došlo tak k selhání.
2. důvod: Nejsou zvyklí tolik ventilovat nebo projevovat své emoce, protože to přece náleží hlavně ženám.
3. důvod: Zaměňují citlivost s hysterií. Obávají se, že je čeká několikahodinové uklidňování partnerky. Nevědí vlastně, co by měli udělat, aby se cítila lépe. Místo jednoduchých gest (objetí, pohlazení, milých slov) začnou navrhovat řešení a východiska.
Buďte chytrá. Mluvte správně!
Muži v tomto směru ne tak docela chápou ženské potřeby. Aby se jim ukázala cesta, jak správně reagovat na vypjaté nebo emoční situace, je hlavně přesně říct, co od ze strany partnera očekáváte. Vraťme se k Marii. Ta sice správně řekla, co by zrovna potřebovala, ale trochu pozdě. Měla reagovat například takto: „Karle, mám vztek, že zrovna takhle teď musíme žít. Nechci nic řešit, ale poprosím tě, zda bys mě mohl obejmout. Potřebuju se jen cítit líp.“
Nežeňte situaci do extrému
Volba těch správných slov je vždy velmi důležitá. I co se úlevy od stresu týče. Chcete-li se pouze vypovídat, nepřehánějte to s vyjadřováním. Muži strašně neradi slyší něco jako: „Už toho mám plný zuby, sbalím si věci a už mě neuvidíš.“ Stejně jako nářky typu: „Nenávidím tenhle život, to se nedá vydržet. Nejradši bych dala výpověď/rozvedla se/byla zase svobodná/užívala si.“ V překladu totiž muž slyší, že nestojí za nic, život s ním je peklo, a vy všechno, co jste vyjmenovala, ihned půjdete zařídit. V hlavě se mu začnou rodit plány, co bude dělat, až ta situace nastane, a jak vysvětlí dítěti, že maminka se „zbláznila“. Na svoji obranu však nejdřív pronese: „Nevyhrožuj…“
Svoje emoce tedy začněte říkat nahlas až poté, co partnera ujistíte, že vás teď a tady nemá brát zase až tak vážně, protože jste plná hněvu a musíte to ze sebe dostat ven slovy.
Vymezte si časové hranice
Aby vás partner vyslechl ochotně a bez připomínek, ještě než začnete se stížnostmi, odzbrojte ho větou: „Máš čas věnovat mi 15 minut?“ On totiž potřebuje jasně vědět, kolik času hodláte strávit svým lamentováním. Předem mu tedy vymezte co nejpřesnější časový úsek, který tímto rozhovorem stráví. (To se opravdu nedá nic dělat). Když se poučí, že to myslíte vážně, a nehodláte po něm chtít dlouhé a dlouhé hodiny utěšování, bude pro něj snazší příště si udělat chvíli na to, aby vás vyslechl.
Kdy to klape?
Pak to budete mít s projevy svých emocí snazší. Například sedmadvacetiletý Tadeáš z Pardubic již také pochopil, jak se věci mají. „Pláč je vydírání. Pokaždé, když jsem viděl partnerku, jak natahuje, radši jsem se začal dívat na druhou stranu. Nevěděl jsem, co dělat. Mám ji pohladit, utěšovat řečičkami, nebo co vlastně?" říkal jsem si. Pak jsem k ní prostě jednou přišel, vzal ji do náruče, stiskl a pošeptal, že ji mám rád. A teď to tak dělám vždycky, protože vím, že ji to uklidní.“
Zkrátka i banálním věcem je třeba někdy pomoci k objevení.
A kolikrát vás označil partner za hysterku?
