Nepřekonatelné rozdíly, finanční nesrovnalosti, absence sexu. Co z toho vede k nevěrám? Na seznam si připište i DNA. To geny prý rozhodují o tom, kdo si doma radši zapne televizi, nebo naopak vyhledává milostné kontakty třeba na seznamce!
Sexuolog Radim Uzel říká, že každý živočišný druh, který se rozmnožuje pohlavním způsobem, se vyznačuje určitým svérázným způsobem svého párování. V živočišné říši existují při takovém párování ve vztahu k opačnému pohlaví dva extrémní případy. Na jedné straně vidíme maximální promiskuitu. Živočich se snaží kolem sebe shromáždit co největší počet příslušníků opačného pohlaví, páří se potom se všemi a v zápětí je pak bez výčitek opouští.
Druhým extrémním případem je vytvoření stabilního věrného páru, které bývá většinou spojeno se vzájemným rozdělením rodičovských povinností rovným dílem. Jako příklad bývají uváděny páry albatrosů. Nebo snad vaše partnerství? To, jestli je počestné a věrné, může záviset na mužově DNA! Nevěříte?
Jak se v laboratoři dá odhalit nevěrník?
Nedávný výzkum Státní univerzity v New Yorku, kterou publikoval magazín PLoS One, naznačuje, že sexuální promiskuita může souviset s DNA osoby, která je tak trochu „do větru“. Justin Garcia a jeho tým výzkumníků, kteří zkoumali 181 účastníků studie, jsou přesvědčení o tom, že záletníci, kteří mají genetickou variaci DRD4 - 7R + – , patří k chronickým záletníkům, kterým nejsou milostné románky vůbec cizí.
A zase ty hormony!
Nálezy tak naznačují, že bez ohledu na pohlaví, je zmíněný genetický kód problémem, stejně jako třeba konzumace alkoholu či hazard. Dotyčný si prostě nemůže pomoci! Justin Garcia k tomu poznamenal, že na vině je dopamin, hormon motivace a neřesti, který vzniká v dřeni nadledvin, hypotalamu. Dopamin lidské tělo motivuje dělat věci, po kterých se lidé cítí dobře. Asi není nutné podotýkat, že osoby s uvedenou DNA jej mají o trochu víc, než ti ostatní… Je tedy na základě těchto zjištění nevěra omluvitelná? Odborníci tvrdí, že nikoli!
Zatímco DNA může ovlivnit něčí sexuální chování, rozhodně by se neměla stát výmluvou. Vůči promiskuitnímu chování se dá bránit – pochopitelně, když člověk chce. Záleží na výchově, životních zkušenostech, rodinných hodnotách a dalších faktorech. Říkat, že „já za to nemůžu, protože mám špatnou DNA“, je proto krátkozraké.
Sledujte nás na sociálních sítích:
