Fenomén sabotování přesčasů

Název „Quiet Quitting“ je trochu zavádějící, protože ve skutečnosti nejde o tiché a tajné ukončení. Je to spíše mix tichého odchodu, odhození pera v 17 hodin a partyzánského boje proti podmínkám zaměstnavatele. Nespočívá v tom, že neděláte nic, ale že přesčasy už neděláte s úsměvem a za dobré slovo. Jinými slovy, zaměstnanci dělají jen to, za co jsou skutečně placeni. Je to radikální?

Postarat se o sebe

Fenomén popisuje, jak se zaměstnanci odmítají nadprůměrně zavázat k firmě a místo toho říkají „ne“, stanovují limity a vytvářejí svobodu. Už žádné (neplacené) přesčasy, žádné e-maily po práci, žádné telefonáty během přestávky na oběd, žádné úkoly, které ve skutečnosti nepatří do vaší oblasti. Něco, co se bohužel v mnoha firmách ustálilo. 

Upřednostňují volný čas, přátele, rodinu a koníčky a podle toho i své zdraví. Protože nemá cenu dávat neustále 120 procent, pokud je vaše duševní a fyzické zdraví zničené. 

Proč se obětujeme?

A proč to všechno děláme? Lidé dříve pracovali, aby měli dobrou budoucnost. Dnes pracujeme a pracujeme a pracujeme s vědomím, že naše budoucnost bude tak či onak vypadat bezútěšně. Inflace, chudoba ve stáří, klimatické změny... K čemu to tedy všechno je? 

Náš pracovní svět je založen na meritokratickém přístupu ke kapitalistickému systému – alespoň za předpokladu, že funguje. Jinými slovy: Kdo více pracuje a podává lepší výkon, také více vydělává, má větší úspěch a větší kupní sílu a je celkově lepším člověkem. Tak se etablovala kultura spěchu, která nás všechny dříve nebo později dožene ke kolektivnímu vyhoření. Tento stereotypně mužský přístup nejenže ignoruje různé potřeby a povinnosti, ale také je založen na pracovním světě, ve kterém muži pracují více než 40 hodin, zatímco jejich ženy se doma starají o děti, psy a domácnost.

Práce jako sociální statut

Vzhledem k tomu, že prací v takovém systému trávíme neúměrně velkou část života, ustálil se i postoj, že naše práce nás prezentuje. Práce už často není jen chleba, ale utváření identity, a stejně jako od nás má očekávání náš zaměstnavatel, tak je i my v sobě internalizujeme: Svou prací se definujeme a svou sebehodnotu měříme svou produktivitou. 

Že systém prostě nefunguje – alespoň když úspěch měříte věcmi, jako je zdraví, štěstí a alespoň částeční rovnováha mezi pracovním a soukromým životem – není převratné nové zjištění. Zatímco dříve jsme byli přesvědčeni, že práce přesčas a snaha o práci snů patří k životu, nyní se učíme, že a jak se můžeme – a musíme – přestat ztotožňovat se svou prací.

A to neznamená, že nechcete dát všechno, ale nedělat to přehnaně. Že ne vždy pracujete o 50 procent víc, než práce vyžaduje, a že ti, kteří to dělají, nejsou odměněni, dokud se jednoho dne všichni společně nezhroutíme.

Zdroj: www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC10062397/ - celý článek