Komentáře k článku

Vykání hotově nesnášim, jsem zastánce zavedení plošného tykání. Vždy mi přišlo nevkusné oslovovat jednu osobu zájmenem v množném čísle, jakoby byli dva. Podívejme se na to, proč to lidé dělají. Zaprvé, je to vyjádření „respektu“ vůči starším, šéfům a dalším „společensky významnějším“. Promiňte. Ne. NIKOHO nepovazuji za společensky významnějšího. Jsme v demokracii a nechci být nucen někomu vyjadřovat větší respekt, jen kvůli jeho postavení. Vážím si všech čestných lidí stejně; nechci, aby se ode mě očekávalo, že budu automaticky projevovat vyšší úctu k celé třídě lidí. Vezměte si například své nadřízené v práci. Uznávám jejich autoritu v rámci firmy? Absolutně. Ale pro mě má jejich pravomoc pouze smluvní a provozní hodnotu, nikoli morální. Společensky považuji majitele firmy, u ktere pracuji za rovného jeho sekretářce. Zvlášť zpátečnicky mi připadá, že odborníci na etiketu stále bez ostychu papouškují, že žena nabízí tykani jako první. Je rok 2024. Máme rovnost pohlaví. Opravdu nečekáte, že budu respektovat takové sexistické pravidlo? Pak je to miněno jako vyjádření „odstupu“. „Vy“ je pro cizí lidi, pro nadřízené a pro lidi, se kterými máte profesní vztah, zatímco „Ty“ je vyhrazeno pro rodinné příslušníky a dobré přátele. Takže údajně, když řekneš „Ty“ cizímu cloveku, úředníkovi atd., nejak zásahuješ do jeho osobního prostoru. Ale no tak. Proč? Když někomu řeknu "Ty", pojmenuji ho podle toho, co on doopravdy je, tj. JEDEN ČLOVĚK. Proč musím ustně poddotykat skutečnost, že tě uznávám jako cizího člověka, zájmenem v množném čísle? Nepotřebuji tuhle berličku, abych poznal rozdíl mezi mým šéfem a kamarádem, mezi státním úředníkem a kamarádem u piva. Ale chci mít možnost hned mluvit se svým šéfem a mými kolegy vřele a kolegiálně, nikoliv nedemokratický a odtažitě, a abych musel čekat, až mi na to Milostpán nebo Milostpaní dá svolení. Odstup bychom měli vyjádřovat skrz činy, není nutné ho neustále zdůrazňovat slovy. Přestaňme používat „Vy“ pro oslovování jediné osoby. Stejně jako moderní angličtina nebo švédština mohou fungovat bez tohoto rozdílu, čeština se bez toho dokáže obejít také.

tohle je jasná věc

vykání je pro mne nadřazenost. jsem jejím odpůrcem. většinou každému tykám a nemám problém když mi tykají i nejmladší. jsem pro rovnost

Jsem již důchodce, celý aktivní život jsem strávil v akademickém prostředí na vysoké škole. Tam bylo tykání mezi spolupracovníky a kolegy naprosto samozřejmé. Ovšem kromě toho mám nějakou činnost ve firmě s převážně mladým kolektivem - a tam je to problém. Podle mého dojmu mladá generace tvrdě razí modu vykání. Je mi vyloženě nepříjemné, když se na mne někdo obrátí a použije "množné číslo", považuju ho za nevychovaného hulváta.

Vykání je slušnost.

Době "přeje" tykání. Ná si na vykání nezakládám vůbec a mám radši tykání. S přímými kolegy si týkám, s nadřízeným vykám, ale je to v pohodě chlap, takže se dá zavtipkovat i při vykání. S nepřímými kolegy v práci jsme si potykali nebo ne, někdy to bylo automaticky, to s lety v jedné firmě prostě přijde. Rodina, přátelé a známí tam je týkání, vykání by mi přišlo divné (hlavně u těch známých, i když se důvěrně neznáme). Úctu by si měl člověk vydobýt a zasloužit a ne toho uměle dosáhnout vykáním.

Nejlepší to mají v angličtině . you a je hotovo

ano vykat je slušnost

Jak kde. Mezi chlapi je tykání jednodušší, prostě přijde, namísto klasického "dobrý den, jak se máte," přijde a řekne: "Tož ku*vs, co?" a je po zdvořilostech....

Dobrý den, moje zkušenost je následující: ve škole nám od 15 vykali. Zpočátku jsme byli rozpačití, ale zvykli jsme si. V zaměstnání jsme si asi do třiceti se stejně starými kolegy tykali a přirozeně to tak nějak vyplynulo ze situace. Se staršími vždy po jejich nabídce. U jedné nadřízené ve věku mé matky mi to bylo nepříjemné navzdory její výzvě. Bylo obtížné se s tím nějak elegantně popasovat. Myslím, že dříve jsem tolik hulvátskosti (až na výjimky) nepozorovala. Asi doznívání éry, kdy etiketa byla ještě součástí kultivace člověka. Nutno podotknout, že coby mládě jsem si na vykání úplně nezakládala. Myslela jsem, že "s věkem" se člověku dostane více úcty (samozřejmě nikoliv automaticky, ale v kontextu jím ovládané etikety a empatie), ale posledních 10 let mám pocit, že je to spíše horší ("dospělí muži", kteří se diví, když mi jiný slušný muž vyká; osoby hluboce dotčené pokud se mi tykání nezdá vhodné; obchodní korespondence, v níž vykám a dostane se mi odpovědi formou důvěrného tykání (často od slečny, jež by mohla být mou dcerou) atd.) Snad je to jen přechodná fáze, jako uz tolikrát v dějinách lidstva... Hezký den!

jestě může nastat alternativa, kdy, jeden druhému tyká a on mu naopak vyká,.

netykám si jen tak s někým

Důležité vědět :)

nikdy by mne nenapadlo cizímu člověku tykat

Jsem přímo alergický na automatické tykání a tomu člověku to bez obalu sdělíme. S tykáním sám šetřím, jen málokdy ho nabídni a vykám i osmnácti letým mladíkům, přestože mi bude příští rok 60. Odmítnout tykání pro mne nepředstavuje problém u mužů, ale u žen je složité. Tykání s ženami je pro mne moc důvěrné. Prostě si s lidmi raději vykám.

Můj muž má kamaráda, se kterým se znám asi 20 let a vždy jsme si vykali. Jednou jsme byli spolu vysláni do Prahy na jednání a tak jsem si řekla, že by bylo vhodné nabídnout mu tykání. Neměla jsem to dělat, vůbec na to nereagoval a když jsem se po dlouhé době trapného ticha zeptala jestli mi rozuměl, odpověděl, že si to rozmýšlel, ale na tykání by si nezvykl. Byla bych se hanbou propadla do země a od té doby jsem muži tykání už nikdy nenabídla.

Prakticky se vším souhlasím, jen pokud se jedná o případ, že by měla vždy navrhovat tykání pouze žena je toto již překonané. Vzhledem k tomu, že si feministky vyřvaly tzv."rovnoprávnost", může už z logiky věci ženě navrhnout kdykoliv tykání i muž. A ne že ne. Až to holky budete chtít změnit, tak dejte vědět, nějak se pak domluvíme bez těch pomatených feministek.

Tento problém jsem vždy řešila tak, že pokud jsem dostala hodně mladé podřízené, oslovovala jsem je jménem. Většinou u děvčat zdrobněle, ale všem jsem vždy vykala. Takže Helenko vy, Davide vy

nemám s tím problém

Také si tykám s velmi málo lidmi, i když jsme dlouholetí přátelé. Vykání mám radši, vyjadřuji tím druhému úctu a respekt. Naopak se mi už několikrát stalo, že když jsem přijala nabídku tykání od druhého, tak se ke mě začal chovat hruběji. V práci se tykání vyhýbám striktně, nedělá to dobrotu a mnozí mají pocit, že pak mohou získat výhody nebo úlevy oproti jiným. Naštěstí jsem nikdy nemusela pracovat ve firmě, kde mají tykání jako firemní kulturu. Asi bych to snesla, ale radostí bych nejásala.