Kristina Kloubková: Vyzařuje radost ze života

Když se objevila v Refrakčním Centru Praha, kde se starají o oči různých celebrit (ale i dalších lidí), zeptali jsme se jí na souvislost studia baletu s moderováním v televizi.

Asi je opravdu překvapivé, že se baletka dostala k moderování! Kdyby mi někdo před pěti lety řekl, že se budu živit hlasem, jen bych se smála. Na náhody nevěřím, a přece je to asi velká náhoda, že se tak stalo. Snad to tak mělo být.

Co se to vlastně přihodilo?

Televize Nova mě oslovila jako tanečnici do pořadu Bailando – tančím pro tebe. Vysvětlila jsem, že sice neumím tančit standardní nebo latinskoamerické tance, ale jako tanečnice to jistě rychle pochytím. Asi po týdnu mi zavolali, jestli bych nechtěla zkusit pořad moderovat. Zdálo se mi nesmírně zábavné vyzkoušet si, co jsem nikdy nedělala. Bohužel jsem přišla na konkurs nepřipravená. Měli jsme právě veřejné generálky muzikálu Angelika, a tak jsem tam ke všemu přišla zmalovaná z jeviště. Režisér chtěl projít texty, ale já je neuměla, neměla jsem čas se je naučit. Tak jsem improvizovala s Daliborem Gondíkem, jehož jsem znala. Za týden se mi ozvali, ať se naučím texty a přijdu znovu. Zdálo se mi to celé tak paradoxní, legrační, že jsem zůstala v klidu. Já – a moderátorka? V žádném případě! myslela jsem si.

A konkurs jste vyhrála.

Zavolali mi to právě na představení Golema a já zůstala, jak když do mě hrom uhodí. „Takže budete chodit na hodiny mluvení...“ pokračovalo to ve sluchátku a já stále mlčela. Opravdu jsem pak začala chodit na hodiny mluvení, zkoušela na kamery, zkoušela čtecí zařízení. Asi 14 dní před prvním přenosem jsme měli zkoušku a Dalibor Gondík mi říká: Kristino, až na tebe bude koukat milion lidí, to se asi po...“ Jenže průjem jsem měla už 14 dní! Odmoderovala jsem Bailando, ale říkala jsem si: žádná moderátorka nejsi, žádné další moderování nebude, tak aby ses na to netěšila!

Proč najednou ta skepse?

Měla jsem už zkušenost z filmu: když jsem natočila film Milenci a vrazi, byla jsem nadšená, že už jsem herečka a teď budu hrát. Jenomže pak nepřišla žádná nabídka. Ale po roce přece jen přišlo pozvání na konkurs na moderování Snídaně s Novou. Tentokrát jsem byla nervózní, měla jsem pocit, že bych měla přece jen něco předvést, když už jsem moderovala Bailando. Zázrakem jsem konkurs udělala. Snídaně je takové „lifestylové“ moderování, jak se dnes říká. Začala jsem chodit na velké školení, na mluvení, rétoriku, nonverbální komunikaci...

To je vyjadřování se tělem a o tom jste jako tanečnice něco věděla!

O těle ano, ale ne o moderování! Nonverbální komunikace je hotová alchymie, čarování – když jsem se dověděla, co všechno dělám mimoděk a co to znamená, jak na sebe třeba prozrazuji, že je mi můj protějšek nepříjemný, jak odhadnout, zda je protějšek otevřený a přístupný, anebo nikoliv...

Pak jste postoupila na moderování zpráv, ale zůstávají i další aktivity. Co z nich je na prvním místě?

Televize Nova je priorita, to je jasné!

Co je na zprávách náročného? Vstávání – jako při Snídani s Novou – to už asi nebude.

Chodíme do práce na devátou, ale to už jdeme do maskérny a pak máme docela krátký čas na přípravu zpráv. Na polední zprávy jsem sama, takže je trochu napjaté časově, abych je stihla upravit, aby takříkajíc šly dobře do pusy a měly pro mě hlavu a patu. Pokaždé děkuji našim korektorům, ti nás zachraňují v komplikovaných situacích. Texty připravují redaktoři, pak to projde schvalováním a my si je upravujeme podle svých potřeb.

Musí to být náročné na postřeh, na oči, ne?

Pokud funguje čtecí zařízení, je to fajn. Horší je, když nefunguje, nebo když se narychlo mění zprávy a na čtecím zařízení je něco jiného, než já čtu. V tu chvíli mám pocit, že mi stojí vlasy hrůzou na hlavě a koukám do papírů, prstíčkem jedu po řádcích... Dávám si hodně pozor, abych měla oči v pořádku, chodím na pravidelné kontroly do Refrakčního Centra v Praze. Jsou na mě nesmírně milí, nepřipadám si jako u lékaře. Měla jsem vnitřní ječné zrno, už jsem myslela, že půjdu na operaci, ale vyléčili mi to, myslím, že dělají zázraky – nikdo z milionu diváků nic nepoznal! Poradili mi taky, abych se jinak odličovala, dostala jsem i návod, co na oči používat – mám jiná odličovadla, každý večer jinak oči čistím, mám dokonce nějaké kapičky, protože mi oči jaksi prapodivně reagují na líčidla. Ale zatím se nic vážného neděje.

Takže asi musíte být na sebe dost opatrná?

Při téhle práci člověk myslí přesně na takovéhle věci: Nesmí se mi nic stát s hlasivkami, musím dávat pozor na oči. Obojí je ale namáhané hlavně prostředím, kouřem, prachovými částicemi v ovzduší... Když jsou zajímavá světla v divadle, vidíme, co všechno tam ve vzduchu víří. Ale člověk to neřeší, když nemá problémy. A na jevišti vydržíte všechno. Stalo se mi, že jsem si zlomila kloub na prstu u nohy. Jenom jsem cítila bolest a věděla, že se něco stalo – až když jsem odešla z jeviště, viděla jsem, že mi teče krev. Byla to otevřená zlomenina. Ale na jevišti to nevnímáme.

Při tak všestranném vytížení potřebujete mít v perfektním stavu úplně všechny tělesné funkce. Máte nějaká omezení, co se týče sportu?

Naštěstí jsem nikdy nelyžovala. Jako baletka jsem se tomu musela vyhýbat. Neumím bruslit, neumím lyžovat. Na kole snad jezdit umím, i když jsem to nikdy moc nezkoušela. Omezení tu jsou. Teď jsem se třeba učila lyžovat, ale mám plastiku vazu v koleni a omezuje mě i strach, co se může stát, vždyť jde i o mé tancování. Nebezpečným sportům se vyhýbám – ačkoliv jsem si třeba riskla skočit bangee jumping. A stejně jsem se strachovala, co to udělá s mou páteří. Naštěstí se nic nestalo. Čím jsem starší, tím jsem opatrnější, po skalách bych asi nelezla.

A děláte něco pro své zdraví?

Snažím se. Sice kouřím, této neřesti jsem se zatím nedokázala vzdát, ale začala jsem chodit na jógu. Také mám trenéra, s nímž posiluji problémové partie – třeba svaly na zádech, aby byla páteř svalstvem ochráněna tak, jak má. Snažím se dodržovat pitný režim, pravidelně jíst a nedržet žádné diety, protože to je to nejhorší.

Ale jako tanečnice a choreografka jistě máte různé cviky na udržení pěkné postavy?

Mám cvičení úplně na všechno. Například na čtyři druhy dýchání.

Existuje asi speciální dýchání na mluvení, aby se třeba jedna věta řekla jedním dechem...

No ano, ale nesmím si to splést, co je na co! Když jsem se učila kvůli moderování dýchat do zad, do bránice, jednou jsem se snažila tak dýchat na jevišti – a to při tancování nejde, tam je třeba klíčové rychlé nadechnutí. Začala jsem rudnout, měla jsem pocit, že omdlím, že se nenadechnu. Začátky tedy nebyly jednoduché. Ještě nemám žádné cvičení na oči – jinak na všechny části těla! 

Pokud vím, speciální dýchání mají zpěváci. Ale i když jste hodně všestranná, zpěv je snad disciplína, která vám nehrozí!?

Vždycky jsem chtěla zpívat. V muzikálu Elixír života jsem dokonce dostala sólovou písničku, ale už to nechci nikdy dělat. Když při tanci cítím, že spadnu, vím, co dělat, aby to nikdo nepoznal. Ale když mi odejdou hlasivky, jsem bezradná. Hlasivky jsou ovšem taky sval. Nakonec jsem v muzikálu Kat Mydlář začala taky zpívat, mám tam asi jen dvě věty, ale ne jednoduché. Na zvukové zkoušce jsem nějak záhadně začala zpívat v jiný okamžik. Řekla jsem pak Danovi Hůlkovi, s nímž jsem měla zpívat na premiéře, že nevím, co mám večer dělat. Byl na premiéře úžasný, ve chvíli, kdy jsem měla začít zpívat, na mě kývl a zpíval si dál. Začala jsem pak úplně v pohodě. A tohle je v divadle hezké – jsme kolegové, pomáháme si a nikdo nikoho nenechá se v ničem vymáchat.

Pěstujete svou krásu?

Za ni nemůžu já, ale rodiče a paní vizážistka, jak obvykle říkávám. Pravda, chodím pravidelně ke kadeřníkovi, starám se o nehty. Od 30 let chodím i na kosmetiku. Snažím se pravidelně starat o zevnějšek. Myslím, že nás na Nově líčí velmi dobře, přiměřeně, jednak jsme tam super tým, jednak vím, že věci rozumějí, tak jim do toho nemluvím. A když jdu z Novy domů, nemusím se vůbec odličovat.

Už vaši rodiče tančili. Nutili vás k témuž?

Sama jsem vždycky chtěla být baletkou. Studovala jsem klasický balet na konzervatoři, ale neměla jsem na to tělesné dispozice, nemám správně vytočené kyčle, nárty, jaké má baletka mít. Ale dostala jsem nabídku na tancování v muzikálu a dala jsem se úplně jinou cestou.

Kdo vás vidí, zjistí, že se hýbete pořád!

To je pravda. Vždyť 28 let tancuju. Už bych měla jít do důchodu. Maminka jako baletka skončila ve 35 letech, protože měla vážné úrazy. Tatínek skončil v 50 letech, když se naučil salto dopředu a dozadu a pak řekl, že už ho to nebaví. A začal dělat choreografii.

Do té se pouštíte v muzikálech často i vy... ale mohla byste ještě baletit na špičkách? Líbila se vám Natalie Portman jako baletka ve filmu Černá labuť?

Ať si říká kdo chce, co chce, já před ní smekám. Vrátila se k tréninku baletu po mnoha letech a tělo přitom zapomíná velmi rychle. Zjistila jsem to sama: znovu po deseti letech jsem tancovala na špičkách kvůli jakémusi kšeftu. Okamžitě jsem měla krvavé nohy, nedokázala jsem nic, piruety, které jsem dělávala denně, mi vůbec nešly. Nedovedu si představit, že bych se teď postavila k tyči a tvrdě trénovala... Samozřejmě ty důležité obtížné pasáže netančila Natalie. Ale hlavně: ten film není o baletu. Pro mě je Portman paní herečka.

Je příjemnější pracovat před kamerami, anebo na jevišti?

Těžko říct. Jeviště je pro mě domovské, něco, co znám. Díky moderování Bailanda v televizi jsem si ale uvědomila, že umím tančit, a šla jsem pak na jeviště úplně klidná. Zatímco moderování se stále učím, stále jsem na cestě a – je to adrenalin. Každé je to úplně jiné. I moderování ale probíhá „živě“, když se něco stane, nedá se to vzít zpátky. Soustředěnost je jiná než na jevišti, kde člověk předává energii a má kontakt a okamžitou zpětnou vazbu. V televizi taky vydávám energii, ale zpětnou vazbu nemám.

Jestli vás potkávají lidi na ulici a poznávají vás, je to taky zpětná vazba! A navíc vypadáte v civilu mladší než na obrazovce.

V krátké době mě potkali v samoobsluze tři lidé a řekli mi, že jsem mnohem hezčí v civilu, obrazovka možná přidává léta – tam jsem seriózní vážná paní. Zprávy jsou v poslední době neveselé, tak se snažím jim to trochu zpřístupnit. Když mám nějakou pozitivní zprávu, jsem šťastná, usmívám se od ucha k uchu. Ta práce mě baví. Jen bych lidem chtěla nějak příjemně sdělit, co se u nás děje.
Tuhle mi například vypadlo čtecí zrovna na zprávu, která se stala v Bahrajnu.

Jak jste si poradila?

Něco jsem říkala, jen nevím, zda jsem přečetla z papírů všechno, co jsem měla.

U smutných zpráv samozřejmě nemůžete moc rošťačit!

V kosmickém slova smyslu se teď asi něco děje, tam nahoře je všechno nějak jinak než dosud, všechno se snad čistí, možná někam vrací. Myslím, že i v mezilidských vztazích začíná pro nás, pro lidstvo, nějaký očistný proces...

Zajímáte se o alternativní nebo mystické záležitosti?

Prožila jsem nedávno esoterický víkend, bylo to velmi zajímavé. Spoustu věcí jsem se dozvěděla o číslech a o kartách. Zajímám se i o jiné věci.

Lidi se musí nějak pozitivně naladit... A vás jistě ladí pozitivně nejen vaše stále dobrá nálada, ale i láska.

To máte pravdu. Jsem zamilovaná.

Do tanečníka Karla Moravce?  Ale ten je v New Yorku...

Karel se vrátil. Všichni se ptají, jak dlouho tu zůstane. Jsem si jista, že napořád. Zavolal mi, že za mnou letí, a to okamžitě. Nechtěla jsem uvěřit, nečekala jsem to, neměla jsem uvařeno, naklizeno... Ale je to hezké, jsem šťastná. Možná už jsme oba dospělí. Záleží jen na nás, jestli nám to vyjde.

Už umíte vařit...

Vařím i peču!

Máte pěkně vyplněný čas. Co pak, až přijde děťátko?

Na to se moc těším!