Diskuse na téma Má milenku, ale chci o něj bojovat!

Je to asi 2 měsíce zpátky, co jsem přišla na to, že můj přítel mě podvádí s nějakou kadeřnicí, kterou sotva zná. Poznali se jednou v místním klubu, kde spolu tančili a ona po něm chtěla číslo. od té doby mu každé ráno volala, psali si, on s ní chodil potají na schůzky a po 5 dnech se spolu vyspali. Já bych se to ani nedozvěděla, kdyby nebylo přítelovy kamarádky, která mi to všechno řekla. Přítel byl rozhodnut, že mne po 4 letech opustí a půjde za o 2 roky starší přítelkyni. Jenže slečna měla taky 2 roky přítele a nemohla se s ním rozejít. Já, jelikož ho miluji z celého srdce jsem začala bojovat a mám ho zpět, velice toho lituje, dává mi 1000 důvodů, abych věřila tomu, že má jen mě a že toho hrozně lituje. Ta slečna svému příteli lže do dnes, on ji k vůli tomu mlátí, protože jsem mu všechno psala, ona je nervově labilní. Její přítel mému vyhrožoval smrtí, tak jsme ho nahlásili na policii a momentálně je vše v naprostém pořádku. ale kdykoliv projdu kolem jejího salónu, začnou se mi třepat kolena. ani svému nejhoršímu nepříteli bych tohle nepřála. šílená zkušenost.

zdravím muj muž ma milenku už přes rok a sní začal jak jsem čekala jeho ditě druhe zjistila jsem to co narodil 4měsice od ledna co udajně to semnou chtěl ukončit tak neukončil vracel se zamnou ale mě mluvil že zaní nelita opak je jiný ted měsic mu ji toleruji a doufam že se k rodině vratí.netlačim na něho ale jsem tak zoufala že už nevím co mam čekat mě mluví že chce uplnou rodinu ale zaní běha a přitom už je seznamil z dětma no přišla jsem nato...vím zato bych ho měla kopnout do prdele...ale mam 7měsiční ditě a 5leteho ..2kluky a nechci aby otec je vidal sama to znám z děctví a snažim se udržet rodinu ale on tvrdí že neví co ma dělat zní děla chudinku a zesebe asi prince:-) mam čekat co bude a nebo to ukončit???

stotožňujem sa s tebou...napísala si to presne a výstižne...vždy je to o nás...a o tom, ako si sami seba vážime<3

Držím Vám palce, mě to ani po dvou letech nepřebolelo.... a žít s tím fakt neumím... Už chápu ty, kteří si chtějí "ublížit", mě naštěstí drží nad vodou děti....

Moc hezky napsaný, naprosto souhlasím,ale... Někdy prostě není východisko, a musí se setrvat ve vztahu, který už je špatný, ve kterém nejsme šťastni... Udělala jsem sama chybu, že jsem manžela neposlala ke všem čertům, když se chtěl rozvést kvůli milence... Zůstal, z pohodlných a jiných důvodů... nakonec se nám narodilo ještě třetí dítě a manžel má milenku dál... Vím moc dobře, že nejsem šťastná, okolí mi to dává hodně najevo, že tohle nejsem já... ale co mám se třema dětma dělat???? Vím moc dobře, že po boku tohodle člověka, který je sice úžasný táta, ale partner... už nikdy šťastná nebudu... V tuhle chvíli je to bohužel neřešitelná situace a to z finančně existennčních důvodů.

Pro Andreu: Dobrý den, Andreo, mám za sebou šílených 10 měsíců, které mi obrátily život naruby. Manžel mě po 32 letech opustil kvůli 28leté kolegyni. Dnes už jsme rozvedeni, ale stále jsem v péči psychiatrů a psychologů. Zradil mě a moc to bolí. Mluvím nahlas o svém trápení a pochopila jsem, že takových odložených žen je kolem mne mnoho. Všechny nemají sílu bojovat s novou situací, a to mě spolu s kamarádkou dovedlo k myšlence Klubu odložených žen. Třeba Vám to pomůže. Podívejte se na www.klubodlozenychzen.cz.

Jsou tu velice osvícené příspěvky a je v nich hodně pravdy a mouder, ale... ALE! Mluví z nich HLAVA..ROZUM. Takhle si to mnozí z nás po letech zkušeností v hlavě srovnají...každému to trvá různě dlouhou dobu. Co je ale dost velký problém pro většinu lidí je to z té hlavy dostat i do srdce.... Ono myslet si můžete, co chcete, ale pokud to tak i necítíte, stačí málo a rozumová konstrukce se sesype jako domeček z karet...a vás to zase štve a bolí..... Kdo přestojí i zkoušku ohněm s nadhledem, je za vodou a já mu gratruluji :o) Můžu si stokrát říkat, že můj miláček mi nepatří, že nemám za potřebí se kvůli němu ponižovat, trápit, doprošovat se, trpět jeho nevěry, nechat si ubližovat bla bla...ale když si to jen říkám, ale nežiju to, je to průšvih....

Mile slecny, damy a pani... Trochu jsem si procitala nasledujici clanky "velke edice o nevere". Jelikoz jsem byla i na strane podvadene, tak podvadejici, mohu rict, ze nikdy nic neni tak cernobile a jednostranne, jak se muze zdat. Ma prohlaseni, ze bych se nikdy nezapletla se zadanym a proste si porucim, ze se do neho nezamiluji a nebudu s nim, byla v rozhodujici chvili ta tam.. A kdyz mi byl partner opakovane nekolikrat neverny a ja vedela, ze se neco deje, ale nemela jsem odvahu se zeptat primo, protoze jsem vlastne tu pravdu slyset nechtela a zeptala se az pozdeji a on mi vse priznal.. citila jsem se hrozne. Ne proto, ze doslo k nejakemu fyzickemu vybiti na jeho strane, ale protoze jsem vedela, ze neco neni v nasem vztahu v poradku a dokonce vim,co to bylo a proc... Nebudu se mnoho rozepisovat, ale jen bych chtela poznamenat neco opravdu hodne hodne duleziteho. Nejdulezitejsi osoba ve vasem zivote jste vy sama. Nikdo jiny. Neni to partner, nejsou to deti, jste to vy. Pokud toto necitite, zacnete na sobe pracovat. Pokud nebudete stastne a spokojene sami se sebou, nikdo vam nikdy opravdovou radost a pokoj do srdce neprinese. Nikdo neni zodpovedny za vas zivot. Ani vas partner, ani vase deti. Jste to vy samy. Kdyz budete stastne, muzete rozdavat stesti a radost kolem sebe, naopak to nikdy nefunguje. Mozna kratkodobe, ale ne opravdove. Opravdu stojite o partnera, ktery nestoji o vas? Proc doslo vubec k nevere? Muj pohled je zcela jednoduchy - protoze neco ve vasem vztahu nefungovalo nebo dlouhodobe nefunguje a co je nejhorsi, pravdepodobne ani nikdy fungovat nebude. A tak "zachranovat" a slepovat neco, co je rozbite kvuli majetku, detem nebo zvyku je nejvetsi nestesti, jake si muzete do sveho zivota prinaset. Opravdu verite, ze jste stastne?Proc chcete byt s nekym, kdo vas nemiluje, chodi za jinou/jinymi a vraci se domu z povinnosti, pohodlnosti a ze strachu a zvyku? Opravdu jste stastne v takovem vztahu? Ono to totiz hodne odrazi to, jaky mate vztah samy k sobe. Kdyz se se mnou moje dve zivotni lasky rozesly, nikdy jsem je neprosila nebo se nedoprosovala, aby se ke mne vratili a oni se vratili ke mne dokonce 2x. Co jsem z toho mela?Pocit uspokojeni, ze jsem si mohla rict - vidis, ja jsem vedela, ze si uvedomis, co ztracis.. Ale naopak, ja jsem ztratila dalsi roky sveho zivota.. Nakonec jsme stejne vzdy dosli do stejneho bodu neresitelnosti a rozesli se..I kdyz to se take tak neda rict. Kazda zkusenost je pro neco dobra a prinasi poznani. Poznala jsem, ze slepovat vztah, ktery dosel do bodu, kdy spolu lide nejsou stastni,ale zustavaji spolu ze zvyku je blbost. A pokud si clovek vazi sam sebe a ma se opravdu rad, nebude zustavat v necem, co mu ublizuje a bere mu vic, nez dava. Kdyz se necitite stastne, spokojene a radostne, neni chyba ve vasem vztahu k druhym, ale vztahu sama k sobe. Mejte se rady a zamyslete se, jestli chcete byt radostne a spokojene nebo jenom uspokojene a prezivajici. Je lepsi zivot prozivat, uzivat, tvorit a zit anebo prezivat?

Můj manžel měl 7 měsíční poměr z kolegyní z pošty s J.Škodovou.Byla vdaná a o 13 let starší.Stále ho uháněla psala mu a volala až ho ulovila.Po celou dobu to manžel nesl těžce na psychiku.Zhubnul o 20 kg špatně spal a náš vztah byl čím dál tím horší.Když to chtěl ukončit ona mu poslala sms na základě,které jsem vše odhalila a vyhodila manžela k ní.Po týdnu společného bydlení od ní manžel utekl a ona ho stále uhání.Dokonce po něm chtěla ať se dá doma do kupy a pak se zas budou scházet.Manžel zjistil,že randění po hodinách v autě je něco jiného než žití.Dnes je na tom tak,že nenávidí jí,sebe,že to udělal ,mě vyznává lásku každý den,ale na druhou stranu zas vyhrožuje sebevraždou,že neunese vinu.Teď mám dvojí bolest.Z toho,že to udělal a zradil nás a z toho,že nemá sílu nést odpovědnost za svou chybu.Manžela stále miluji nikdy jsem nepřestala i když jsem to vše neunesla a chtěla jsem zemřít odpustila jsem mu.Jenže síly mi dochází a nevím jak dlouho bude trvat,než to vše skončí.Můj manžel má psychickou poruchu z dětství a stále hledá matku a propadá různým závislostem.Mám zůstat a zkusit zapomenout,nebo odejít?Prosím pomozte mi najít někdo cestu.Děkuji Eva

Co příběh, to jedinečná zkušenost a to přesto, že se shodnými atributy. Souhlasím s názorem, že nic se neděje bez příčiny, každý, kdo tvrdí, že on by NIKDY bla bla si jen zahrává s trpělivostí bohů, kteří ho jistě milerádi "prozkoušejí". Nikod z nás neví, co by v dané situaci udělal, dokud se v ní sám neocitne, nikdo z nás neví, kde tlačí boty někoho jiného, protože on v nich nechodí, nikomu jen tak neprojde paušalizovat svoje příběhy. Za to každý z nás bude sahat stále do stejného pytle, pokud on sám se nezmění, neudělá úkrok stranou, aby se na sebe a svou situaci podíval z jiného úhlu... Nemusí se Vám to líbit, nemusíte s tím souhlasit, můžete proti tomu protestovat, ale to je asi tak všechno, co můžete :-)

Mě osobně se to také stalo o to hnusnější to bylo že mě můj přítel se kterým jsem byla necelých 12let podvedl s vlastní sestrou. A když jsem se ho ptala proč, proč zrovna s ní řekl mi že necítil z mé strany žádnou lásku.Nedokážu mu odpustit a kdykoliv ho vidím tak si na to vzpomenu.Ted by se chtěl vrátit říká jak mě miluje,ale já mu nevěřím nemůžu .Jestli máte Vy odvahu odpouštět tak odpouštějte a bojujte o lásku jestli Vám za to stojí někdy se odpustit vyplatí někdy to nemá cenu .Tak se držte a nenechte si od chlapů všechno líbit at se k Vám chovají tak jak si zasloužíte.

Možná každý kdo si přečte můj přispěvek mě odsoudí, ale chci zase objasnit jaké je to z mé strany z pohledu milenky.Měla jsem přítele, se kterým jsem byla více než dva roky.Hodně pil a v poslední době jsme se jen hádali.Já nastoupila do nové práce, kam mě dostal starý známý.Moc jsme si rozumněli a vždycky nás to k sobě táhlo.A jednoho dne se stalo, že jsem se doněj zamilovala.Jak sem se pak od něj později dozvěděla, on do mě taky:-) ,,Táhneme" to spolu už půl roku.Já jsem se s přítelem rozešla-chtěla sem být vůči němu fér.Ale on má přítelkyni do teď.Chce se s ní prý rozejít ale neveřím, že by to udělal.Proto to chci zkončit já, ale to taky není jednoduché.Představte si že byste museli opustit vy někoho koho milujete.Jde to?

Myslím,že je to boj proti větrným mlýnům.Je to má skušenost.Rozvedla jsem se po 32 letech.Jeho úlety jsem si tak tochu dávala za vinu sobě,omlouvala jsem ho sama před sebou.Byl velice dobrý otec,nepije,nekouří,je velice pracovitý a vitální. S odstupem můžu říct,že jsem nikdy nebyla víc sama než v manželství.Samota v páru je něco příšerného.Těď se cítím líp.Nejde o euforii (tu už mám za sebou),teď už je všechno moje volba,i ta samota.Dnes bych ho při první nevěře popadla za flígr,nakopala zadek,až by se za ním roloval asfalt.Můžu si za to opravdu sama,dovolila jsem,aby se ke mě tak choval.Držím palce,nauč se vážit sama sebe.Zdraví čarodějka

Vše změní až "Láska" .Lásko co není slovo, co není téma,ale sami to zažíváte tu nádheru na vlasntní krásný pocity.Lidi chcou lásku. proto asi hledají někde jinde a ikdyž si někdo hraje na" mucho" tak beztak jednou přijde že když zažije že může milovat ze srdce tak se tomu nic nevyrovná a je jen na něm jestli je tak slabí a přestane věřit nebo je tak silný a tu lásku si svojí trpělivostí a pěknýma myšlenkama přitáhne do života a tím i štěstí.. Mě se to stalo a ty chvíle vám zůstanou na celý život a dodávají smysl a pohodu*1*

Bohužiaľ môžem len skonštatovať, keď raz podvedie, urobí to znovu a znovu a znovu... a dookola bude rozprávať, že už to nikdy viac neurobí (nakúpi prstene, darčeky, kvety, ...) a o pol roka celý kolobeh znovu... takže pozor na prstene... nekupujú sa len tak. :-(

Hlavu vzhůru, naprosto chápu vaše pocity - s nyní už o trochu menší bolestí, ponížením strachem a zoufalstvím vám chci říct, že je to sotva několik týdnů, kdy se manžel "vrátil" k rodině přesto, že ve skutečnosti neodešel. Žijeme spolu již téměř 15 let, ale přesto, že zdálo, že spolu ideálně všechny problémy, které nám život strčil do cesty zvládneme (a věřte, že jich nebylo málo - od nemocných dětí počínaje, přes problémy s rodiči až po finanční potíže týkající se bydlení) vloni se manžel "srazil" s náhodnou známou a přesto, že jsem o tom celý rok věděla, četla jeho zprávy a on mi upřímně do očí trvdil několikrát, že už s ní přestal - pravda byla jinde. Zakusila jsem si vrchovatou porci přesně těch pocitů o kterých píšete. A vím, že i on nebyl na svoje jednání hrdý. Teď "zpětně" tuším, že to zřejmě není v lidských silách ukončit "únik z reality" naráz a je to velmi bolestný proces. Pomáhají mi knížky, články o této problematice a také příběhy lidí, kteří něco podobného prožili. Není dobré o tom mlčet, ale snažit se relativně "v klidu" chtít o tom hovořit - protože právě nedostatek - nebo chybějící komunikace je příčinou vzniku takové situace, ale i prostředkem na její vyřešení - dobrou vůli však musejí mít oba - a bohužel, nejde nikoho k tomu násilím přinutit, ale spíše pozvolna přesvědčit, nikoli obviňovat, ale vzít to jako příležitost "otevřít oči" a začít jinak - ne lépe nebo znovu, ale JINAK. A k tomuto rozhodnutí musí i "podváděný" postupně dospět - trvalo mi to také dlouho, nakonec jsem dala (a to hodně emotivně) manželovi na výběr. Vybral si a náš vztah je teď JINÝ - Mnohem upřímnější, komunikativnější a srdečnější. Přes tu příšernou bolest a nejistotu, kterou stále cítím musím říct - svým způsobem díky i za tuto životní zkušenost - otevřela mi oči a jsem "silnější" než dřív. Jen jedno se musí oba naučit - naučit se žít s tím, co se stalo a je to opravdu těžké a věřte bude nám to trvat ještě minimálně rok než to odbolí. Držím vám pěsti a neuzavírejte se se svým žalem do sebe. Nejsem věřící, ale věřím teď už nejen v lásku, rodinu a podobné vznešené cíle, ale hlavně v sebe. Žádná životní zkušenost k nám nepřišla jen tak - má nás něco naučit, takže naslouchejte....

utíkej co můžeš..nic se nezmění, udělá to po čase znovu...

Máte někdo životní zkušenost, jak se vyrovnat se skutečností, že mi byl manžel po 20-ti letech nevěrný? Děkuji za radu . Andrea*2*