Už přes půl roku máte doma malého školáka, a to je nevyšší čas, aby se ze vzorného žáčka stal malý rutinér, který se přestává klepat při představě zapomenutého úkolu. A to v kombinaci se zvyšující se záludností domácích úkolů zavdává skvělou příležitost k zajímavým situacím.
Schválně, zda u vás psaní domácích úkolů probíhá podobně jako v následujícím (samozřejmě s lehkou nadsázkou pojatém) schématu!
Stadium první: „Máš nějaký domácí úkol?“
Tohle úvodní stadium začíná úplně nevinnou otázkou, s jejíž pomocí se chcete dopátrat, zda vaše dítko nějaký úkol má, případně kolik a případně z jakých předmětů. Jistě, úkoly by měly být zapsané v sešitku (a některé školy už je vyvěšují i na internet), ale zajímavé je, že se vždycky najde nějaký, který nikde napsaný není. A proto začínáte odpoledne otázkou: „Máš nějaký úkol?“
V tu chvíli na vás koukají dvě nevinné oči a vaše děťátko vás sděluje, že ne. Pro jistotu se zeptáte znovu. A obdržíte stejnou odpověď. Nenápadně útočíte stejnou otázkou během celého odpoledne. A dostáváte stejnou, postupem času i lehce ukřivděnou odpověď.
Pak se chystáte uložit potomka do postele, jenže ten z ničeho nic s vytřeštěným výrazem vykřikne to, co jste tušili celý den: „Mami/tati, my ještě máme úkol!“
A tak napočítáte do deseti, nahodíte téměř vyrovnaný výraz a jdete dělat úkol.
Stadium druhé: „Co tím myslíš, že ho nemůžeš najít?“
Když už jste se vyrovnali s tím, že namísto klidného večera vás ještě čeká psaní úkolu, pošlete dítě, aby si k němu připravilo vše potřebné. Zákonitě pak po několika minutách přehrabování se v aktovce následuje lehce hysterický záchvat, kdy se váš potomek promění zpět ve vzorného školáčka, který ovšem nemůže najít ten správný sešit a který propadá zoufalství, protože „paní učitelka se bude zlobit“.
A tak se do hledání pustíte sami. Nejprve najdete starou svačinu, šest posmrkaných kapesníků, zmuchlaný papír s upozorněním, že jste stále nezaplatili školní výlet („Jaký výlet, proboha?“), až na dně aktovky objevíte sešit, který už podle všeho zažil lepší časy, kdy sešit ještě připomínal.
Stadium třetí: „Tak se do toho pustíme, ať můžeš jít brzy spát.“
Donutit ke spolupráci a kreativní činnosti dítko, které je zvyklé v té době už spát, je výkon v podstatě nadlidský. A tak to zkusíte s přemlouváním. Následují malé úplatky („Když to uděláš bez průtahů, koupím ti zítra/dovolím ti...“ dosaďte dle zkušeností). Ty přejdou ve více či méně skryté výčitky („Proč jsi si k tomu nesedl/a hned, neudělal/a to hned včera?“). A nakonec vše završí výhrůžky.
Stadium čtvrté: „Počkej, já ti s tím pomůžu...“
A když už se dělání úkolu konečně rozeběhne, samozřejmě trvá asi tak třikrát déle než jindy. Dítě je nesoustředěné, roztěkané, lehce protivné (protože chce spát), do toho ani vy nesršíte skvělou náladou, no zkrátka nervy tečou, jak jen mohou.
Takže porušíte všechny své zásady (a jak rádi) a potomkovi už naprosto otevřeně napovídáte. „Takže kolik je dvě plus čtyři? No? Tak... Šest, viď? Vidíš, jak nám to jde.“ Celí zpocení jste pak rádi, že dítě zatím chodí do první třídy, protože představa, že takhle řešíte nějaký složitější příklad, se vám vůbec nelíbí.
Stadium páté: „Tak vidíš. A teď běž spát.“
Po téměř hodině, kterou jste mohli strávit něčím užitečným, konečně podepisujete společný výtvor a dítě zavírá sešit. Přátelsky jej napomenete, aby příště dělalo úkoly včas a odpoledne, když přijde ze školy, a pošlete ho spát.
A tak zatímco je sešit ukládán zpět do aktovky (což pro jistotu šestkrát překontrolujete, když to dalo tolik práce) a dítko se odebírá k zaslouženému spánku a dává vám pusinku na dobrou noc, vy máte pocit, že ještě chvíli, a někoho přetrhnete.
Stadium šesté: „Udělám to zítra...“
Konečně je vše hotovo a vy – bohatší o čtyři šedivé vlasy, chudší o několik let života a zralí na „něco silnějšího“ – zjišťujete, že už vážně nemáte sílu jít žehlit/uklízet/vyřídit pracovní maily apod. A tak sáhnete po nějakém pití či jídle a jdete se uklidnit k televizi. Však všechno dohoníte zítra večer. Tedy pokud nebudete psát úkoly...
Sledujte nás na sociálních sítích:
