Mezi rodiči a teenagery dochází k více slovním hádkám, než by si obě zúčastněné strany přály. Pokud však chcete, aby vám vaše hormony zmítané dítko stále důvěřovalo a váš vztah byl stále alespoň dobrý, něco byste teenagerům říkat rozhodně neměli.
Vyhrocené slovní bitky mezi rodiči a jejich rostoucím dítětem nejsou neobvyklé. Teenager vyžaduje nové svobody a my rodiče si nejsme jisti, co mu můžeme dovolit a svěřit mu. Zatímco svého teenagera vnímáme ještě jako dítě, protože se tak čas od času chová a dělá velmi nerozumná rozhodnutí, on sám se už cítí jako dospělý. Požaduje více svobody a chce, aby se s ním jako s dospělým zacházelo.
To často vytváří momenty, ve kterých se naše různé představy a vnímání střetávají a vznikají hádky. My rodiče věříme, že musíme zasáhnout pro dobro dítěte. K velké nelibosti teenagera, který si chce věci vyřešit sám. A bohužel se často stává, že říkáme a děláme věci, které bychom neměli. Protože místo toho, abychom svým dětem pomohli, narušujeme jejich důvěru a vztah.
Jsi líný
Měnící se chování dospívajících často rodiče rozzuří. Najednou se děti stáhnou, spí víc a déle, a když opustí svůj pokoj, je to jen proto, aby se setkaly s přáteli. Ve vrcholné fázi puberty (mezi 14. a 16. rokem) může klesat i výkon ve škole. A zdá se, že pomáhat v domácnosti pro ně nikdy nebylo obtížnější. Dostatečný důvod pro to, aby rodiče obviňovali své dítě z lenosti.
Puberta je pro děti neskutečně stresující. Jak fyzicky, tak psychicky. V jejich mozku a těle probíhá tolik procesů současně, že je zcela normální, že teenager potřebuje více času pro sebe. To často nemá nic společného s leností. Aby rodiče neztratili kontakt s dítětem, měli by být citliví a své dítě pozitivně povzbuzovat.
Proč nejsi jako tvoje sestra/bratr?
Srovnáváním říkáme člověku, že takový, jaký je, není dostatečně dobrý. Srovnávání s jinými, údajně lepšími, pracovitějšími nebo inteligentnějšími lidmi nahlodává sebevědomí a také přiživuje negativní pocity vůči druhému člověku.
Místo toho, abychom se srovnávali nebo srovnávali s ostatními, bychom tedy měli nechat našeho teenagera, aby si uvědomil, v čem je výjimečný a možná jedinečný. Měli bychom ho proto chválit a chválit ještě více, když se mu něco daří, něco ho baví nebo je obzvlášť pracovitý.
Zklamal jsi mě
Když vám někdo blízký řekne, že jste ho zklamali, je to pravděpodobně jeden z nejstrašnějších pocitů, které můžete zažít. Cítíte se provinile a stydíte se. Taková věta rodičů dokáže doslova zašlápnout už tak dezorientovaného a emocionálně zmateného teenagera. Protože rodiče by vlastně měli být jeho bezpečným přístavem, jeho stálicí.
Místo vyslechnutí obvinění chce teenager, který se svěří rodičům, především pomoc. Rodiče by tedy měli citlivě zjistit, co k problému vedlo, a pokusit se společně najít řešení.
Za pár let to nebude důležité
První zlomené srdce, první opravdu špatná známka, boj s nejlepší kamarádkou, život je plný prvních velkých zklamání. Všechny emoce, které dítě nebo teenager cítí, mohou pro ně být ohromující. Jako rodiče rychle chceme své dítě emocionálně podpořit, ale nakonec řekneme něco jako: „Za pár let už na tom nebude záležet.“ Jenže naše dítě namísto toho slyší: „To, co cítíš, není důležité.“
To přeháníš!
Totéž platí i pro tuhle větu. Situací, které se našim dospělým očím nezdají tak špatné, je nespočet. Ale to neznamená, že nejsou pro naše teenagery. Když říkáme: „Přeháníš!“, zesměšňujeme pocity dítěte. Občas je lepší jen poslouchat. A ještě lepší, když se pokusíte porozumět pocitům a sdělit svému dítěti, že je v pořádku tyto pocity mít. Jinak se může stát, že se puberťák úplně uzavře.
Jsi moc mladý, abys to pochopil
I malé děti dokážou porozumět složitým problémům, pokud jim je vysvětlíme způsobem přiměřeným jejich věku. Říct někomu, že je příliš mladý na to, aby něčemu rozuměl, je ve skutečnosti způsob, jak říct, že na jeho názoru na toto téma nezáleží.
To může být velmi škodlivé pro sebevědomí teenagera a způsobit, že se dítě uzavře. Poslouchejme tedy, co naše děti říkají, a podle toho jim to vysvětleme, pokud něčemu (správně) nerozumějí.
To se nehodí
Kdybychom my rodiče dokázali ochránit své děti před vším utrpením a zlem na světě, pravděpodobně bychom to udělali. Alespoň to je často motivace věty typu: „To se nehodí.“ Pokud chce teenager jít ven v nekonvenčním oblečení nebo se věnuje koníčku, o kterém si my rodiče myslíme, že by ostatním lidem mohl připadat divný, máme tendenci mu to rozmluvit, než se něco (negativního) stane.
Chceme je chránit, protože si myslíme, že by se jim mohl někdo vysmívat. Místo abychom dítě chránili před negativními zkušenostmi, jsme to my, kdo takovým výrokem dítěti způsobí, že se cítí špatně.
Já se o to postarám
Pro rodiče je těžké nechat dítě, ať si věci dělá po svém. Zvláště když vám vypráví o problémech nebo chybách, kterých se dopustil. O vše jste se ostatně doteď starali vy. Pro vztah rodič-dítě a sebevědomí dítěte je ale důležité, abyste jim věřili a nechali je dělat si to po svém. Nebo počkejte, až požádá o pomoc. A ani pak byste neměli všechno brát na sebe, ale raději hledat řešení společně s dítětem.
Zdroj: názory autora
