Žádný rodič svému dítěti vědomě neubližuje. A přesto tu a tam říkáme nebo děláme věci, které dokážou našim dětem pořádně nahlodat sebevědomí.
Rodiče to myslí dobře, když svým dětem nabízí pomoc, něco pro ně udělají, připomínají jim věci, nebo jim brání dělat to, co považují za nevhodné. Místo sebevědomí jim tím však dávají nedostatek zodpovědnosti a důvěry. Je dokonce možné, že zasahováním zasévají nejistotu, pochybnosti a dokonce strach.
V takovém okamžiku popíráme kompetence našich dětí. Totiž kompetence umět něco vyřešit sám. A čím více to děláme, tím více si dítě zvykne spoléhat spíše na ostatní než na sebe. Aby se z dětí stali zodpovědní, samostatní a sebevědomí lidé, měli bychom přestat říkat následující věty.
„To jsi celý ty.“
Čím častěji dítě slyší, čím údajně je, tím více tomu věří. To může vést k tomu, že se bude chovat způsobem, který od něj očekávají jeho rodiče nebo jiní lidé. Přebírá tedy roli, kterou mu přisoudili ostatní, ale kterou ono samo vůbec necítí. Předstírá, že naplňuje očekávání ostatních. Abychom tedy dítě neškatulkovali, snažme se vyhnout podobným rčením.
„Vždy necháš.../Nikdy neděláš...“
Zobecnění jako „vždycky všechno necháš na poslední chvíli“ nebo „nikdy si neuklízíš pokoj“ ve skutečnosti druhému člověku jen emocionálně ublíží. Když si rodiče dovolí říct svému dítěti jednu z těchto vět, je cítit obrovské zklamání. A to žere sebevědomí. Navíc je nespravedlivé předpokládat, že dítě určitou věc vždy udělá nebo neudělá. Je nepravděpodobné, že tomu tak bude.
„Vždyť je to docela jednoduché.“
Tato věta, která není míněna ve zlém, je v mnoha ohledech problematická. Dítě totiž slyší, že „jsem chytřejší než ty a ty jsi příliš hloupý na to, abys vyřešil i ty nejjednodušší úkoly“. Pokud věta zaznívá příliš často, dítě uvěří, že úkoly jsou snadné a že na jejich vyřešení není dost chytré. S ohledem na školu to může znamenat, že je dítě přesvědčené, že se matematiku zkrátka nikdy nenaučí, nebo že nemá talent na jazyky. Snižuje nároky na sebe. Což znamená, že se spokojí s průměrným nebo dokonce špatným výkonem. Snížením vlastních očekávání se chrání před zklamáním.
„Pomohu ti.“
Když říkáme „Ukaž, já ti s tím pomůžu.“ obvykle chceme něco urychlit, udělat to lépe nebo správně. Naším záměrem je tedy dosáhnout dobrého výsledku. Ale když zasáhneme, řekneme svému dítěti: „Způsob, jakým to děláš, je špatný.“ Zabiják pro každé rostoucí sebevědomí. Takže místo toho, abychom rovnou převzali kormidlo a upírali našim dětem kompetence, raději se zeptejme, zda naši pomoc chtějí. Nebo ještě lépe, dovolíme jim udělat chyby a počkáme až nás o pomoc požádají sami.
„Jsi tak chytrý.“
Každé dítě samozřejmě rádo slyší, že je chytré. Ale přiživuje to také strach z neúspěchu. Například když dostane úkol, pro který nemá hned řešení. Proto je vždy lepší vyzdvihnout investovanou práci nebo proces učení dítěte než pouhý výsledek. Z dlouhodobého hlediska to zvyšuje motivaci k učení a víru ve vlastní schopnosti.
„Dej mi vědět, až tam budeš.“
„Dej nám vědět, až tam dorazíš“, „Dávej na sebe pozor“, „Buď opatrný“, rádi dáváme našim dětem najevo, že nám na nich záleží. Že je pro nás důležité vědět, že se mají dobře. V těchto a nesčetných dalších větách však vždy rezonuje poselství: „Něco se může stát“. To může citlivější děti z dlouhodobého hlediska zneklidnit a podnítit strach. Pro jejich sebevědomí je proto lepší obrátit karty a dodat jim odvahu, sílu a vytrvalost. Pomoci mohou fráze jako „Ty to dokážeš“ nebo „Věřím v tebe“.
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
