Když děti zraňují city svých rodičů

Když je poprvé držíme v náručí, cítíme čisté štěstí – a v tuto chvíli si při nejlepší vůli na světě nedokážeme představit, že by nám toto malé, nejdražší stvoření mohlo někdy ublížit. Až do doby, kdy jsou najednou čtyři roky a uprostřed batolecí puberty. Pak si uvědomíme: Ano, tato malá kouzelná stvoření dokážou nejen zlobit, ale jsou také docela zlomyslná!

S hněvem malého dítěte není radno si zahrávat. Všichni rodiče to vědí nejpozději po prvním záchvatu vzteku. Protože si nejen všímáme toho, kolik hněvu v těch nejmenších je – ale také jakou moc mají nad našimi city. Ruku na srdce: I když víme, že to tak nemyslí, první "Nenávidím tě!" sakra bolí.

Pokud si tedy právě teď říkáte, zda vás vaše dítě opravdu nenávidí, můžete si vydechnout: nejste sami. A společně zvládneme i sílu návalů vzteku v každodenním životě maminek. 

Některé výroky vašeho dítěte vás vytočí

Nejprve si uvědomte, co se ve vás děje, když vaše dítě říká určité věci, které vy (nebo většina ostatních lidí) považujete za šokující, tabuizované, zraňující nebo hrubé.

Spouštějí ve vás váš morální kompas nebo bolavé body nebo staré problémy. A dost často v nás neuctivé věty našich dětí vyvolávají velmi velký strach: strach ze selhání jako rodičů.

Samozřejmě, že některé věci, které naše děti říkají, jsou pro nás obtížné, zraňující nebo nás vytáčí. Ale ty pocity jsou naše. A s tím spojené strachy a bolavé body patří také nám. My sami jsme zodpovědní za své problémy a pocity. Ne naše dítě.

Žádný pocit není špatný a každý pocit je vítaný

Jistě, myslíme si: „Něco takového nemůže říct! To je tak zlé! To snad nemůže myslet vážně!" Ale říct to nahlas? Raději ne. Dokonce i obvinění typu "Podívej, jak je táta kvůli tobě smutný..."  není nejlepší první reakce. Ani se urazit nebo dítě ignorovat.  

Proč? Ve chvíli, kdy soudíme nebo bráníme našemu dítěti ve výpovědi, přerušíme naše spojení s ním a zavřeme velmi důležité dveře. Dveře k porozumění. Dveře, za kterými nás naše dítě může vždy vidět jako svou důvěryhodnou osobu s otevřenou náručí, srdcem a ušima. Do prostoru, do kterého může přinést jakékoli téma a tabu. 

Tyto otevřené dveře jsou z čistého zlata. Protože se nemusí cítit špatně kvůli něčemu, co říkají, dělají nebo cítí. A nemusí před námi nic skrývat.

Zvědavost místo soudu

I když to není vždy jednoduché: zkuste začít tím, že budete chtít vědět víc. „Stalo se něco? Co se to s tebou právě děje?" Zkuste otevřenou zvědavostí zjistit, co se vám snaží dítě výrokem říct. Nesuďte, o tom, jaký způsob vaše dítě zvolilo, si můžete promluvit později. Až odhalíte potřebu vašeho dítěte, a to prošlo vašimi – obrazně řečeno – otevřenými dveřmi a pocítilo vaši důvěru.

Nemusíte mít perfektní odpověď

Otevřenost a zvědavost bude snazší, pokud pochopíte, že nemusíte přijít vždy s dokonalou odpovědí. Vše je o naslouchání a porozumění. Protože co nám v takových chvílích způsobuje stres? Myšlenka, že situaci musíte hned nějak napravit. Že jste jistě udělali něco špatně. Takže si dovolte nic neříkat a zaujmout tázavý postoj. A to nejdůležitější, na co bohužel často zapomínáme: naslouchat.

Někdy je to jen zvědavost

Někdy, když děti říkají šokující nebo neuctivé věci, jsou jen zvědavé, co bude následovat. Chtějí se učit a porozumět světu a lidskému bytí. A především od lidí, kteří jsou pro ně tak důležití: od rodičů. Takže sociální učení. Ve své čisté podobě. Velmi důležité, ale někdy všechno, jen ne snadné.  

Podívejme se na takové situace jako na příležitosti k učení a podívejme se na jejich potenciál. Protože nyní máte možnost ukázat svému dítěti, že vám může říct vše, aniž byste to odsuzovali. A jak uctivě vyjádřit potřeby tím, že daný výrok převedeme na potřeby a pocity a navrhneme alternativní způsoby jeho vyjádření.

Zdroj: názory autora