Výchova dětí bez klasického peskování

Během prvního roku života by se děti měly naučit, že se na své rodiče mohou spolehnout a že jim vyplní jejich základní potřeby jako jsou hlad, žízeň, mazlení a suchá plínka. Výchova je o postoji rodičů k dítěti. Děti rodičům bezmezně věří, jsou na ně odkázaní a rozhodně nechtějí zlobit. Proto je asi zbytečné takové dítě vychovávat. Jak to tedy s výchovou funguje?

Kolem prvního roku si rodiče začínají všímat, že děti „zkoušejí“ – tu letí celý oběd přes půl kuchyně, jindy jde už po desáté shodit kytku. Dělá naschvály? Ne, chová se naprosto normálně. Vaše dítě totiž právě pochopilo, že svým chováním může ovlivnit vaši reakci.

Kdy je čas nastavit hranice

To ovšem ale neznamená, že by děti mohly dělat všechno a vy se u toho ještě smáli, nebo dokonce překračovali svoje osobní hranice. Vychovávat můžete už tak, že dětem vysvětlíte, že něco zkrátka není v pořádku. Ale velmi záleží na to stylu komunikace. Místo abyste na dítě z dálky křičeli, aby na ten květináč nesahalo, můžete jít k němu a sednout si vedle něj. Pak můžete vysvětlit, proč se vám to nelíbí. Pokud se zdá, že to váš potomek „nechápe“ a znovu sáhne na květináč, ruku mu chytněte a řekněte pevně, že květináč zůstane tam, kde je. Můžete mu nabídnout jinou hračku, nebo ho posadit jinam. Pokud se dítě začne zlobit, je důležité, abyste tam pro něj byli a vydrželi.

Jak podpořit dítě v mluvení o pocitech

Vaše děti vnímají, jak důležité jsou pro vás pocity. Pokud mluvíte o svých pocitech často, naučí se dítě pozorovat i ty svoje. Ptejte se ho, jak se mělo ve školce a pátrejte po konkrétních vjemech: „A jak ses cítil, když ti holčička vzala medvídka?“ Tak naučíte svoje dítě pojmenovat jeho pocity a rozšířit svůj slovník z dobrý/ špatný na zklamaný, nadšená, smutný a tak dále. Tak se naučí i pozorovat a pojmenovat i pocity druhých. A empatické dítě se omluví snadněji než to, které si svojí viny vůči druhému není vědomé.

Výchova mezi řádky

Děti se neučí tím, co jim říkáme, ale jak vidí jednat nás. Nikdy proto nezapomínejte na slovíčka prosím a děkuji. Stejně je to i s křičením a peskováním. Co si dítě vezme z toho, když mu budete nadávat, že křičelo na svého sourozence? Jak se má tedy příště chovat, když vy křičíte úplně stejně? Na druhou stranu i vám mohou někdy „rupnout nervy“ a i to je normální. I to se děti musí naučit. Patří to k výchově, pokud chceme děti vychovávat autenticky. Důležité je si o tom ale potom s dítětem promluvit.

Ke změně chování vašeho dítka může dojít až tehdy, když mu jemně a přátelsky vysvětlíte, proč takové chování není správné, a jak by bylo lepší se zachovat příště, místo aby na sourozence křičelo.

Zdroj: familie.de, psychologymag.com