Ačkoli všichni své rodiče jistě velmi milujeme, není věta „Ty jsi jako tvoji rodiče!“ zrovna kompliment. Proč nás tahle poznámka vždycky spolehlivě rozčílí? A je pravda, že se z nás stanou naši rodiče?
Samozřejmě – už jen vzhledem se rodičům velmi podobáme. Mámy nos a hnědé vlasy a mimika a úsměv po tátovi. Ale nejen to. Někdy kolem třicítky najednou zjistíme, že my, kteří jsme chtěli dřív dělat všechno rozhodně jinak než oni, se stále více a více jako rodiče chováme.
Jsem celá máma
Najednou se člověk přistihne, že říká svému příteli stejné věci, jako dříve říkávala vlastní máma. „Nepij z láhve.“ „Zhasni světlo, než odejdeš.“ Uklízíte po rodině, staráte se o ni a zároveň se kvůli tomu rozčilujete. Kdy přesně se to stalo? Nebyla jste ještě nedávno ten cool teenager, který přesně tyhle věty svých rodičů považoval za strašně trapné? Nechtěla jste být úplně jiná? V pohodě? Asi jste si neříkala, že budete partnerovi vysvětlovat, že roztažený sprchový závěs bude smrdět míň než ten stažený?
Za všechno můžou geny…
Přitom nás sotva překvapí, že se v otázkách výchovy našim rodičům podobáme. Jednak proto, že jsme jim podobní geneticky, protože vědecké výzkumy ukázaly, že naše geny ovlivňují rozvoj naší osobnosti z největší části. A také prostředí, ve kterém jsme vyrůstali, ovlivňuje naše chování. Stejně tak jako naše děti jednou budou napodobovat nás.
… a mozek
Na vině je náš mozek. Stará se o to, abychom jisté věci dělali naprosto automaticky, aniž bychom o tom museli přemýšlet. Jednoduše proto, že jsme to tak dělali vždycky. Během společného soužití nám naši rodiče ukázali vzorce chování, které jsme se podvědomě naučili. V mozku se tak vytvořily vzorce a struktury, podle kterých se v životě orientujeme a které řídí naše jednání.
Být, či nebýt – to je, oč tu běží
Zažité vzorce, které si mozek uložil lze změnit. Proces ale nepůjde ze dne na den, budou na to potřeba roky. Ale naštěstí mají naše mámy a tátové také spoustu dobrých vlastností, takže není tak špatné být trochu jako máma…
Sledujte nás na sociálních sítích:
