Separační úzkost je lepší vyřešit šokem nebo vyčkáváním

Závislá miminka

Separační úzkost se nejčastěji začne projevovat kolem sedmého měsíce věku dítěte. Ve chvíli, kdy se matka vzdálí, dítě pláče, křičí, odmítá jakékoli podbízené podněty a odmítá jiné lidi. V případě, že se chystáte dítě naučit fungovat i během vaší nepřítomnosti, můžeme tyto projevy označit za první fázi plánované separace. Pokud vydržíte dostatečně dlouho, často několik hodin, ale výjimkou nejsou ani dny, přijde fáze druhá.

Druhá fáze je provázena především zoufalstvím, dítě je tiché, posmutnělé, často odmítá jíst nebo pít, a pokud již bylo odnaučeno od dudlíku nebo plen, je možné, že tyto pomůcky začne znovu vyžadovat nebo potřebovat.

Ve třetí fázi si dítě zvykne na nové prostředí nebo situaci a přestane se nepřítomností rodiče zatěžovat. Týká se to ovšem dětí, které jsou v péči někoho, kdo jim je blízký – babička atp. Pakliže by mělo být odtrženo od matky k někomu, koho vůbec nezná, mohla by situace narušit jeho psychiku a vyvolat řadu závažných poruch, například pomočování, noční děsy, koktání atp.

Pokud se pro odloučení od dítěte rozhodujete například kvůli nástupu do zaměstnání, zvažte jeho reakce. Pokud víte, že po vašem odchodu pláče pár hodin a pak se uklidní, nemusíte mít strach, zvykne si rychle. Pokud u něj však dochází k celodennímu trápení, je nasnadě nástup do práce zvážit a dát dítěti ještě trochu času.

Předškolní úzkosti

Pokud však vaše dítě odmalička putovalo z náruče do náruče a nikdy mu to nedělalo problém, přičemž najednou odmítá jezdit na víkendy k prarodičům a po večerech pláče, nemusíte mít strach. Je to běžné.

Se separační úzkostí se setkávají rodiče a učitelé předškolních dětí také ve chvíli, kdy dítě nastoupí do školky. V tomto věku dítěte jde už především o trénink, který je v případě separační úzkosti velkým pomocníkem.

Nastavte si s dítětem časovou osu, aby mohlo samo kontrolovat, kdy se vrátíte. Například: „Já teď odejdu do práce, ty půjdeš s paní učitelkou na procházku, potom se naobědváš a až dojíš, tak už tu na tebe budu čekat.“ Pro dítě, které nezná hodiny a neorientuje se v čase, je takový postup velký pomocník a snáze se s odloučením smíří, když bude přesně vědět, kdy se k němu vrátíte.

Nikdy však dítěti neutíkejte. Vždy ho na váš odchod připravte a rozlučte se s ním. Pokud dítě náhle opustíte, mezitím co nedává pozor, nijak ho ve svém návratu nepřesvědčíte a jeho úzkost bude mnohem silnější.

Snažte se neustupovat. Pokud je vaše dítě dostatečně velké, aby pochopilo, co se bude dít, trvejte na svém a naučte ho trávit čas s jinými lidmi. Zpočátku se snažte zkrátit čas odloučení na minimum a postupně ho prodlužujte. Nic netrvá věčně.

Veškeré názory a tvrzení jsou dílem autora článku. Případné citace jsou uvedeny.