Za odpor k pohybu mohou především učitelé tělocviku

Tvrdí to autoři výzkumu z Londýna, podle nichž většina učitelů tělocviku – ale existují samozřejmě skvělé výjimky – neumějí k pohybu motivovat a naopak značnou část populace odradí a traumatizuje na roky dopředu.

Trauma ze školy

Učitelé tělocviku by během své profesní přípravy měli být vzděláváni především v tom, aby dokázali vlídně a pozitivně motivovat k pohybu i ty, kteří nejsou zrovna geneticky předurčeni k posedlosti sportem. Jenže v praxi tomu bývá naopak. Učitelé se po těch, kdo zrovna nemají pro pohyb talent a zapálení, vozí a chuť sportovat v nich pohřbí pod nános traumatu.

Vědci z Middlesex University prokázali, že žáci a studenti, kteří měli otřesné tělocvikáře, z nichž měli trauma, mají ještě dlouho v dospělosti špatný vztah k pohybu a častěji trpí obezitou. Naopak jedinci, kteří měli výborného tělocvikáře zapáleného pro pozitivní motivaci k pohybu, sportují rádi v dospělosti, i když zrovna talent pro tento obor nemají.

„Otřesné a traumatizující zážitky z hodin tělocviku prokazatelně souvisejí s určitým chováním v dospělosti. Tito lidé si volí častěji sedavé povolání a koníčky a mají strach z pohybu,“ tvrdí doktorka Anne Elliott z Londýna.

Důležitá motivace

Tělocvikáři nezřídka podporují v pohybu jen ty žáky a studenty, kteří mají přirozeně ke sportu pozitivní vztah a jsou navíc pro něj talentovaní. Naopak jedince, kteří nikdy v atletických disciplínách dobří nebudou, často zesměšňují a podceňují.

Přitom i v nich můžou pozitivním přístupem vyvolat lásku ke zdravému pohybu, která je pro zdravý život nezbytná. Ne každý člověk může být sportovec, ale naprosto každý se může aktivně a rád pohybovat. Učitel v něm však nesmí radost z pohybu zabít, když je dítětem a dospívá.

„Fyzické cvičení je dobré pro fyzické i psychické zdraví. Je nezbytné jako prevence chronických onemocnění a smrtelných chorob, které působí velké zdravotní potíže populaci celého světa,“ dodává doktorka Elliott.