Přinutit některé děti k pohybu je skoro nadlidský výkon. Ovšem často stačí jediné – vyrazit s nimi do přírody. Ta totiž může zafungovat jako skvělá tělocvična, ve které si vaše ratolesti zasportují, aniž by o tom věděly.
V létě se příroda mění v jednu nekonečnou tělocvičnu pod širým nebem. Využijme tuhle jedinečnou dobu k hravému sportování s dětmi. Společně a aktivně strávené chvilky jsou totiž tím nejlepším, co jim můžeme dát.
V přírodě se dají naučit všechny základy jednoduchých pohybových stereotypů, které jsou pro každý sport, ale vlastně i jakoukoli denní činnost potřebné. V přírodě můžete se sportovními aktivitami začít, ale také mohou být příjemným doplňkem k již specializovaným tréninkům jednotlivých sportů.
Pusťte je do terénu
Kdekoli venku se děti naučí běhat, padat, házet, chytat, skákat, přeskakovat, přelézat, podlézat, hledat, orientovat se, lézt po stromech, válet sudy, zdokonalovat svoji rovnováhu a prostorovou orientaci, ale také zvládat terénní nerovnosti. Je totiž až zarážející, když přijdou předškolní městské děti do lehčího terénu, co se děje s jejich tělem – terén s kořeny a kamením dokáže jejich nohy překvapit a neustálé zakopávání při chůzi v terénu je velmi časté.
„V přírodě se děti učí žít v prostředí, kde fouká, prší, silně svítí slunce, je zima či vedro, učí se poznávat své tělo a jeho potřeby. Zjišťují, co je to se potit, prochládat, a že i tyto vnější vlivy mohou ovlivnit jejich výkon a ubrat jim mnoho fyzických sil,“ připomíná Štěpánka Štrougalová z dětského centra, které kromě mnoha kurzů plavání pro děti i dospělé pořádá i zábavné a vzdělávací aktivity pro rodiny.
Trénink v lese
Zejména les poskytuje spoustu možností k tréninku rychlosti, obratnosti, hodům, skokům, šplhu i posilování. Možností je nekonečně mnoho – ruce posilujeme prováděním kliků o strom, nohy skákáním žabáků, obratnost slalomem mezi stromy, jemnou motoriku třeba sbíráním různých bobulí nebo borůvek.
„Jen je třeba mít na zřeteli, že některé pohybové dovednosti už musí být trochu vyvinuté, abychom je mohli využít v terénu, který je svým charakterem přece jen potenciálně rizikovější, pokud se jedná o drobné úrazy nebo odřeniny. Musíme proto vždy odhadnout schopnosti a možnosti dětí, a tomu přizpůsobit sportovní aktivity,“ doporučuje Kristýna Přibylová z dětských tělocvičen, kde lektoři kladou důraz na respekt ke správnému psychomotorickému vývoji u dětí a jejich individuálním dispozicím.
Malý Forrest Gump?
Různorodý přírodní terén je ideální pro trénování běhu, zdolávání různých přírodních překážek, zdokonalování se v rychlosti a obratnosti, síle, ale i jemné motorice.
„Podle mých zkušeností děti nejvíc baví přírodní překážková dráha, soutěže v přeskakování potoka, házení na terč přes řeku, počítání žabek (házení plochým kamenem na vodní hladinu) anebo hra, kdy bosé děti se zavázanýma očima hádají, po jakém terénu chodí – zda po písku, kamínkách, jehličí apod. Mohou také trénovat hod kládou, stopovanou s označením úkolů výhradně z přírodních materiálů a samozřejmě nepostradatelné trefování se šiškami do stromu, které nutně vyústí v divokou šiškovou bitvu…,“ říká Jana Boučková, jedna z hlavních iniciátorek celorepublikového projektu, jehož cílem je rozvíjet u dětí celkovou pohybovou motoriku.
Připraveným se nikdy nic nestane
Na čem se všechny tři sportovní trenérky shodnou, to je nutnost přidat do batohu malou lékárničku. Měla by obsahovat dezinfekci, leukoplast a obinadlo. A také gel pro utěšení slziček při bodnutí či popálení kopřivou.
„Pokud jdete do skal, vždy dětem pro jejich hru přesně vymezte prostor. Nebo jen striktně zakažte, že nesmí tam, kde jsou vyhlídky. Při hře na schovávanou se děti nechají snadno strhnout a opatrnost pak trošku pokulhává,“ varuje Štěpánka Štrougalová.
Kristýna Přibylová zase připomíná nutnost přibalit pohotovostní léky na bolest, horečku a průjem a přibalit dětem do batohu pláštěnku i klobouky a čepice jako ochranu před sluncem.
Za zamyšlení určitě stojí i její další postřeh. „Často vídám, že děti jedoucí na kole helmu sice mají, ale rodiče ne! To je velmi nevhodný přístup k bezpečnosti dětí. Jak pak má dítě rozpoznat, že své rady myslíme vážně, když se jimi sami neřídíme?“
A Jana Boučková na závěr připomíná ještě jednu důležitou zásadu: „V tělocvičně máme dítě pod kontrolou a vidíme z jednoho konce na druhý, ale na turistické cestě, která se stáčí a není vidět, jak dál pokračuje, musíme jít vždy jako první…“
