Rodičovství je pro většinu z nás tím nejkrásnějším, co nás v životě potkalo. Ale to neznamená, že jsme v roli maminek a tatínků vždycky nejšťastnějšími lidmi na světě. S rodičovstvím je spojena spousta starostí a povinností, které nás občas „přinutí“ k myšlenkám, s nimiž se většinou nikomu nesvěřujeme.
O kterých je řeč?
„Že jsem si ty děti vůbec pořizoval/pořizovala…“
Ruku na srdce – že už vás někdy podobná myšlenka přepadla! Třeba když jste v šestinedělí zavalená hormony, plínkami a potížemi s kojením padala vyčerpáním. Až se člověk vlastního toku myšlenek lekne. Vždyť přece toho tvorečka v postýlce tolik milujete! Samozřejmě byste ho za nic a nikoho nevyměnila. A jste štěstím bez sebe právě proto, že se vám narodil. Tak jak to, že vám mozek podsouvá takovou strašnou myšlenku?
Nebojte, nejste špatná máma/špatný táta, to je docela přirozené. Rodičovství (hlavně zpočátku) je vysoce stresující záležitost. A vaše mysl se snaží přijít na to, jak ze stresu ven. Jistěže nechcete přestat být rodičem – a jen co se na vás miminko zase usměje, budete se cítit jako nešťastnější člověk na celém světě.
„Jsem tak sama/tak sám!“
Rodičovství zasáhne do vašeho života i jinak, než byste si mohli myslet. Třeba tím, že se váš jindy velmi bohatý společenský život smrskne na minimum. A s tím bohužel často i počet vašich přátel. Ano, některá přátelství nepřežijí. Je to smutná realita, ale je třeba s ní počítat.
S některými známými a kamarády si najednou nebudete mít co říct, někteří se nesmíří s tím, že na ně nemáte jako rodič tolik času… Ať už jsou důvody jakékoli, přijdou chvíle, kdy si najednou budete připadat sami. Protože doby, kdy jste prostě vzali telefon a zavolali kamarádce/kamarádovi, abyste s nimi hodinu „pokecali“ o tom, co vás trápí, jsou tak nějak pryč.
„Ach jo, vždyť já už nejspíš nikdy…“
I když si říkáme, že po narození dítěte se nevzdáme svého životního stylu, svých koníčků a plánů, drtivou většinu z nás skutečnost přesvědčí o tom, že není vždy vše tak růžové, jak jsme si naplánovali. Rodičovství je velký zásah do života, není třeba si nalhávat cokoli jiného.
A tak se může stát, že se některých aspektů svého života, které jste milovali a užívali jste si je, budete muset vzdát. I když je jasné, že děťátko za takové „oběti“ stojí, přijdou chvíle, kdy se vás zmocní malá lítost. Nevyčítejte si ji, zažili ji všichni rodiče a nedělá z nich horší mámu nebo tátu!
„Ne že by mě to rodičovství tak úplně naplňovalo…“
V poslední době se zdá, že jakmile se člověk stane mámou či tátou, nemělo by v jeho životě existovat nic, co by chtěl dělat tak jako být rodičem. Ale upřímně řečeno, nejsme „naprogramovaní“ tak, aby nás musela naplňovat jen jedna z činností, které svůj život zasvětíme. Spousta z nás potřebuje k životu i další věci. Práci, koníčky… Pak je náš život úplný.
Rozhodně nemá cenu si vyčítat, že vám nestačí být mámou na plný úvazek, že chcete dělat i jiné věci. Dítě vám přeci nemusí zcela pohltit život, jistě je v něm místo i na další činnosti. Přestaňte poslouchat všechny škarohlídy, co tvrdí, že není možné být mámou/tátou, a přitom se například věnovat práci, která vás také baví.
„Proboha, on/ona už mě vůbec nepotřebuje!“
Většinou si to uvědomíme ve chvíli, kdy náš potomek vkročí naplno do puberty, tedy do období, kdy se začíná osamostatňovat a podvědomě se nás vlastně snaží co nejvíce „
vytěsnit“ ze svého života. Už to není naše malá holčička/náš malý chlapeček, co na nás byli zcela závislí a měli jsme nad nimi (plus minus) plnou kontrolu.
Pro spoustu rodičů je to velmi nepříjemné a smutné zjištění. Někteří dokonce odmítají dát dítěti určitou míru samostatnosti ve strachu, že by je ztratili. Všichni si tím strachem projdeme, ale je důležité uvědomit si, že se jedná o přirozený proces. Jen si vzpomeňte na svou pubertu!
„Já jsem strašná máma/hrozný táta!“
Taková myšlenka nás většinou napadne v okamžiku, kdy jsme jako rodič porušili některé ze svých předsevzetí a pořádně „ujeli“. Když jsme například dítko pořádně seřvali („já budu řešit problémy dialogem, nebudu nikdy křičet“), pleskli po zadku („nevěřím na tělesné tresty“) nebo použili nějakou šílenou rodičovskou hlášku, kterou jsme nenáviděli jako děti („tohle já svému dítěti nikdy neřeknu“).
Upřímně řečeno, každý z nás občas šlápne vedle a nepočíná si jako kandidát na rodiče roku. Pamatujte, že nejsme superhrdinové, ale mámy a tátové, co jsou jen lidmi a co chybují. A takové chyby z nás špatného rodiče nedělají!
Sledujte nás na sociálních sítích:
