Komentáře k článku

Měla jsem dceru až ve svých 37 létech a můžu jen doporučit!!Těhotenství i vlastní porod jsem si si užila bez zdravotních problémů.Jsem pyšnou babičkou krásné vnučky!!

No nevím, po 30tce je už člověk zvyklý na to být sám a najednou si pořídíte dítě a vše je vzhůru nohama..ano jste sice zabezpečení a možná i máte už nějaké životní zkušenosti. Dříve naši rodiče jak byli mladí, tak to starání o děti zase tolik nehrotili a neřešilo se tolik blbostí jako v této době. Takže za mě ideální čas na dítě cca 25-29 let.

jednou z těch výhod je i třicetiprocentní šance na downa :-p:-p:-p

Je mi 43 let, čekám své třetí dítě s novým partnerem, který děti ještě nemá. Oba se na miminko moc a moc těšíme. Dceru jsem měla v 27, syna v 31 letech. Synovi je 12 let, mnozí jeho spolužáci mají skoro o generaci mladší maminky, které už ve třiceti vypadají jako mé starší sestry...Takže pokud máte elán, skvělého muže po boku, jste zdravé a vitální, klidně do toho jděte. *5*

Každá žena nechť rodí, kdy prostě jí to vyhovuje.. Já rodila před třicítkou, starší syn je o hlavu vyšší jak já /ne, nejsem trpaslík:-D/ a na tu vysokou se chystá taky..Po třicítce bych děti mít nechtěla, přeci jen ve vyšším věku už člověk, jako já, chce mít více klidu a pohody, čemuž též přisuzuji zmínku o tom, že starší matky jsou k dětem "mírnější" = je to laxnost a spíš jakýsi nezájem a lenost řešit nějaké "drobné prohřešky".. Znám paní, ta rodila druhé dítě před 40, chudák kluk, žije si tedy jak v bavlnce, má všechno.. dokonce mu jsou dopřány operace k vylepšení vzhledu.. Ale chápu, že někdo si mimčo pořídí třeba s novým partnerem bez ohledu na věk... Zkrátka každý na to máme jiný pohled...Hlavně, ať jsou mimča zdravá *5*

Za mě, mám zkušenosti obě. Děti s jedním manželem ve dvaceti a poslední těhotenství v 37 létech. První dítě umí sedm cizích jazyků, poslední studuje v zahraničí. Jako mladá matka plná elánu, síly do života, finančně nic moc. Děti nevychované jak ve skleníku, něco si musely odepřít, podělit, přičinit se práci, což jím nebylo na škodu v životě si rádi dobře. Věkový rozdíl nebyl veliký což k pochopení obou stran bylo dobré. Těhotenství v 37 krásné, všichni o mě pečovali na co ve dvaceti nebylo čas ( bylo se třeba postarat o bydlení , byl to teprve rozjezd :-) ) porod komplikace. Dítě zdravé, krásné, milé. Ale věk je věk, únava, raději bez příkazu a udělala samá, míň mě to unavilo. Benjamínek, který si žil jak v bavlnce a my už i dědečkové ( on v sedmi letech strýček ) běhali po třídních schůzkách. Za mě v druhém životě ne. Sousedi v našem věku si od čtyřicítky v klidu užívali života a já jsem řešila plavání, lyžák, třídní schůzky... jedine plus finančně jsme byli na tom lépe než na začátku. To neznamená, že litují, nakonec je to fajn dítě, sice ještě pod našimi křídly, ale sám pochopil, že musí se naučit nespoléhat na rodiče a tak si zařídil studium v zahraničí, kde se mimo jiné učí všechno to co dělali rodiče a osamastnuje se. Takže moje rada, děti ve dvaceti, kdy je žena zdravá, plná života, zásadně nečekat do přechodu, vždyť vlastně ženino tělo ve čtyřiceti se připravuje na přechod. A taky jedno generační rozdíl pro dítě není žádná výhra, což vnoučat se dožít bude taky otázka. A v důchodovém věku ještě řešit stipendium dítěte mi nepřipadá vhodná doba.

V tom "ideálním" věku pro porod jsem měla nezodpovědného manžela, který se postupně propracoval i k alkoholismu. Jsem ráda, že jsem s ním děti nakonec neměla. Ono to tedy ani zpočátku nešlo a pak jsem už s ním nechtěla. Po rozvodu, po třicítce jsem se dávala několik let dohromady. Pak jsem si našla přítele a otěhotněla hned 2x, ale ani jednou to nevyšlo. Do toho jsem dodělávala školu, přišla vážná nemoc a byla jsem psychicky i fyzicky unavená. S přítelem jsme se nakonec rozešli a já zůstala v 38mi letech sama. Když jsme se zase začali stýkat, okamžitě jsem si řekla, že chci miminko. A ono přišlo hned a teď, kdy je mi 41, mám skoro dvouletou dceru. Neměnila bych. Je moc hodná a říkám, že ji mám za odměnu. Prostě přišla v ten pravý čas - pro mě i pro ni. Dřív jsem na dítě prostě nebyla připravená. A děkuji za to, že je zdravá a já také. Nikdy není pozdě, když se na to žena cítí a přeje si miminko. Ví už, do čeho jde a je na to připravena.

Nečtěte takové věci .. v nemocnici vidím úplný opak a to same v životech lidi okolo me ...

Moje známá měla své upevní dítě v padesáti letech. Dnes je dceři 6 let a neumím si představí jak se to bude vyvíjet dál. Na výchovu je sama tak jen lze doufat ze ho výchova.vidím to spíše na obrovskou nezodpovednost

Já si myslím, že 35 let je maximální hranice, aby se předešlo zdravotním komplikacím jak matky, tak dítěte. A co se týká výchovy, tak v pozdějším věku už rodiče nemají na děti tolik sil, a velký věkový rozdíl, který už je dvougenerační, také nepřispívá k porozumění mezi rodiči a dětmi. Ženám připadá, že ve 40 mají ještě dost elánu, tak si pořídí dítě, ale nedomyslí, že za 15 let, až bude dítě v pubertě a bude potřebovat pevnou ruku, jim bude 55, a že na puberťáka nebudou mít nervy ani sílu, že budou ještě dalších 10 let pracovat, atd... Do důchodu pak půjdou totálně zhuntované, vyčerpané a s depresemi. Ze své poradenské praxe znám mnoho žen, které měly děti až kolem 40, a všechny jsou dost rozhozené - některé ještě dříve, než jdou děti do školy, některé později, ale od všech slyším vždy jen jedno: měla jsem mít děti dříve, teď mě unavují a nestačím na ně, nemám vůbec čas na sebe... Ale daly přednost kariéře, nebo si chtěly "užívat", než budou mít děti, tak za to platí únavou v pozdějším věku, v tom věku, kdy už žena potřebuje mít čas pro sebe, kdy si chce užít i trochu klidu po práci apod. Všechno má vždy své pro a proti, a každý potřebuje udělat tu SVOJI zkušenost. Tohle se týká většinou žen, které mají tak pozdě první dítě. Jsou zvyklé na určitý standard, na určitý režim, ale když jim ho dítě naruší, vyrovnávají se s tím hůř než ženy mezi 20 a 30. Zkrátka, čím je člověk starší, tím se hůř přizpůsobuje velkým změnám. A dítě představuje obrovskou změnu. Dnešní ženy jsou sice už od 18-ti světoběžnice, ale ještě ve 30-ti se chovají jako děti, chtějí se jen bavit a bojí se mít rodinu, přijmout zodpovědnost. K tomu mohu říct jen jedno: zábava nikomu neuteče, ale skutečný život a opravdové hodnoty, ty by mohl člověk prošvihnout nebo se jich ani nedožít...

Měla jsem dítě ve 38 , vdávala jsem se dlouho, líbila se mi svoboda, porod byl lehký, problémy žádné, akorát s manželem, nyní ex, ten mi "dělal" nervy, takže jsem klidnou matkou nebyla, ale kdybych měla jiného muže, bylo by fajn. Zůstala jsem sama, a nastal problém, přišla jsem o práci skoro v 50ti , samozřejmě už mě nikdo nechtěl, uklizečku jsem zase nechtěla dělat já. Nebydlím v Praze.Rodiče nemám. Takže já vidím pouze jeden problém, peníze - práce, pokud se o ni přijde. Sama bych mohla jít třeba 200 km daleko pracovat, ale s dítětem a vlastním bytem, to jaksi nelze. Byla to krušná doba, ale přežila jsem. I dítě, dnes je mu 25 a má vysokou školu. Jsem moc ráda.

Já jsem na tehdejší dobu byla stará matka, syna jsem měla ve 34 a dceru v 36 letech. Teď je jim 31 a 29 let, oba mají vysokou školu, dcera dokonce 2 . Tehdy se mnou byly v porodnici maminky o generaci mladší.

Rodiče mě měli na tehdejší dobu "pozdě-ji" - otci bylo téměř 40, matce dost přes 30... Dožili se pěkného věku a dali mi pěkné dětství, nicméně si myslím, že mít mě o pár let dřív a "pořídit" mi ještě sourozence, bylo by to asi docela fajn. Jako starší rodiče a navíc jedináčka - dost mě pořád sledovali, báli se o mě někdy až příliš... Hodně se na mě soustředili a přece jen bylo leckdy poznat, že jsou starší a jinak "nastavení" - než mladí rodiče mých spolužáků:) Je to ale tak individuální, že nejde jednoznačně říct, co je lepší - jestli mít hodně mladé nebo naopak docela "staré" rodiče. Faktem ovšem je, že většina mých vrstevníků rodiče nebo alespoň jednoho z nich stále ještě samozřejmě- na rozdíl ode mě- má. To je díky tomu, že tehdy mívala většina lidí děti kolem dvacítky- ženy 18 - 22 let, muži se často ženili na vojně a kolem 21 - 24 let už byli otci. Já už na rodiče můžu jen vzpomínat...

Já porodila první dítě v 34 a teď čekám druhé v 36 letech. Maximálně si mateřství užívám, ale rozhodně umím i zvýšit hlas, i plácnout přes zadek. Na jednu stranu si myslím, že třeba před 10 lety bych měla víc energie na to noční nespání a časté vstávání když se miminko narodí, ale jinak pro mě byl můj věk ideálním pro načasování těhotenství a mateřství :-)

já jsem svého prvního syna porodila když mi bylo 23 let a svého druhého syna ve 39 a nevydím v tom žádný problém .Oba jsem vychovala a oba jsou už dospělí, Jsou zdraví a nikdy nebyli vážně nemocní a i já jsem vcelku zdravá tak jak člověk může být když je mu 59 a manuálně pracoval celý život.

Samozřejmě, že takové ženy nezvyšují hlas a neplácnou přes zadek, protože už nemají tolik síly a vytrvalosti ve výchvě. V mém okolí mám spoustu takových. Když dítě pak dělá, co nemá, matka mu s klidem třeba i desetkrát zopakuje, ať přestane. Dítě stejně neposlechne a dělá si, co chce. Nevidím na plácnutí přes zadek nic špatného, když je k tomu důvod. Nechápu "moderní" výchovu. Já sama jsem byla vychovaná po staru. Vždycky jsme s bratrem věděli, proč jsme dostali nebo proč mamka zvýšila hlas a určitě z toho teď nemáme žádné trauma.

Je to opravdu individuální. :-O

Když jsem byla v tom "ideálním" věku, jak mnozí počítají mezi 20 - 30, žila jsem s mužským, co mě psychicky ničil, takže bylo vlastně dobře, že jsme děti neměli. Pak jsem se začala dávat dohromady, rozvedla se, nabyla nové rovnováhy, ale je mi už skoro 40. Na děti už jsem stará, takže si už nehledám ani nového partnera.

Nemyslím,že je to o věku, některé maminky nezmoudří ani v padesáti, Horší je, že ve škole se budou učitelky ptát, zda nejste babička toho žáčka. Po dvacítce je ideální čas na děti a na práci se neohlížet, žijeme jen jednou

Článek dobrý, ale k čemu je dobré psát šedým písmem? Horší viditelnost. >:(