Zplodit dítě sice znamená být otec, ale zdaleka to neznamená být táta. V těch pojmech je velký rozdíl. Každý otec nemusí být táta a ne každý táta je skutečně biologický otec. Ne nadarmo se říká, že záleží na tom, kdo dítě vychová, ne na tom, kdo ho zplodí.
A jak rozeznat otce od táty? Snadno!
Táta nejdřív myslí, pak jedná
Ve vztahu k dítěti a jeho výchově neplatí stejné strategie a postupy jako ve vztahu k dospělým. A to si tátové moc dobře uvědomují. Proto reagují na dětské střeštěnosti a „úlety“ jinak, než by reagovali, pokud by se nějakého toho podobného přešlapu dopustil dospělý. Zkrátka mají funkční „dětský filtr“ a nekřičí, nenadávají, ale váží slova a snaží se spíše vysvětlovat než kárat.
Táta si umí hrát
A to nejen ty hry, které chce on sám, ale především ty, jež baví jeho potomka. A tak klidně zasedne k čajovému dýchánku své dcerky ve společnosti šesti plyšových medvědů, zahraje synovi zlobivou mašinku nebo zlobivého dinosaura, nasadí si na hlavu záclonu a jako víla se honí s dcerou po zahradě, zkrátka se nechá zatáhnout do každé dětské fantazie a nepřemýšlí o tom, co by řekli jeho kamarádi a kolegové, kdyby ho takhle viděli. Na takhle hloupé uvažování jsou příliš vyspělí a povznesení.
Táta je dobrým příkladem
„Příklady táhnou.“ To je staré a pravdivé úsloví. Ve výchově platí dvojnásob a tátové si to dobře uvědomují. Zkrátka nedělají věci, jež zakazují svým dětem, naopak jim ukazují, jak se chovat v určitých situacích, jak reagovat, co říkat apod. Dodržují všechna pravidla, která vyžadují po druhých.
Táta své děti chrání
Silný ochranitelský pud je dán skoro všem mužům. A tátům zvláště. Není nic, co by neudělali pro bezpečí svých potomků (a je jedno, zda jsou to děti biologické). Jsou pro své děti jakýmsi bezpečným přístavem, oporou, která je tu pro ně, kdykoli ji potřebují, ale i ramenem, na kterém se mohou vyplakat, a rádcem, který jim pomůže vyřešit každou zapeklitou situaci.
Sledujte nás na sociálních sítích:
