Pomoc! Jsem jako moje matka. Věty, co jsem nikdy nechtěla vyslovit

Ve vzteku řekne člověk věci, kterých pak lituje.

Autor: Shutterstock

10.11.2010 Redakce Děti a rodina

Ty jeden nešiko, to neumíš trochu dávat pozor? Ty si myslíš, že ten špinavý talíř dojde do dřezu sám? Proč to máš udělat? Protože jsem ti to řekla! Takové zlobivé dítě nechci, koukej zmizet do svého pokoje…

Věty, co jste se zapřísáhla, že nikdy nevyslovíte, protože u své mámy jste úplně nenáviděla, když je používala. A nevěříte svým vlastním uším, když slyšíte, že jste je vypustila z úst. Zlobíte se na sebe, slibujete si, že takhle ne, že to už svému dítěti nikdy neřeknete – a pak se objeví vypjatá emoční situace, spěch, stres a vy ji prakticky proti své vůli použijete znova. Nejspíš si připadáte úplně nemožná a neschopná, vždyť jste si tak jasně řekla, že tohle už ne… Tak jak je jenom možné, že tu větu říkáte znova a znova?

Vztek a zloba nejsou dobrými rádci

Tyto nechtěné věty nikdy nepoužíváme, pokud jsme v klidu, věci běží tak, jak si přejeme, nikdo na nás netlačí a nikam nespěcháme. Ale když stojíme ve dveřích, potřebujeme stihnout vlak a dcera poté, co rozmazala Pribináček na koberec a rozstříhala kus záclony, teď stojí v předsíni a ječí, že se nebude oblékat, není divu, že nám rupnou nervy a vyjedou z nás třeba i slova, která by se občas ostýchali použít i chlapi v hospodě.

Důvod jejich použití je prostý

My lidé se ze všeho nejvíc učíme nápodobou a od rodičů mimo jiné odkoukáváme, jak se řeší problematické situace. Co dělat, když si zabouchneme klíče, rozbije se nám sekačka, dojde nám benzin. A taky co dělat, když se dítě nechce oblékat, dělá cavyky s jídlem, neuklidí po sobě apod. Naše máma ty situace řešila, a pozor, ať dělala cokoli, ta její akce nějakým způsobem zabrala. Třeba ne úplně k její spokojenosti, ale křik, výčitky, ironie, plácání na zadek – to vše mělo efekt onu nepříjemnou situaci nějak ovlivnit. A i když se nám nemuselo líbit jak, to, co jsme si odnesly, je, že přes to všechno to prostě je způsob řešení. A co se pak v oněch vypjatých momentech odehraje? Jednoduše sáhneme k řešení, které je ověřené. Křik, nadávky, pohlavek – jak má co kdo od své mámy zažité.

Musíte na to jít jinak

Pokud to takhle už dělat nechceme, nestačí říct si „už to dělat nebudu“. To, co je potřeba, je vytvořit si nový scénář. Protože když se do té situace znova dostaneme, nějak ji řešit musíme, a pokud jediné, co máme, je, že „takhle ne“, tak stejně ten způsob nakonec použijeme. Protože neudělat nic není možné. Nový způsob řešení ale nejde vymýšlet až ve chvíli, kdy problém nastane. Tam už jsme v emocích a na racionální přemýšlení můžeme zapomenout. To, co je potřeba udělat, je, poté, až se nějaká nepříjemná situace odehraje a my zase zareagujeme tak, jak jsme nechtěly, místo výčitek a sebeobviňování, jak jsme nemožné, se zamyslet nad tím, jak jinak.

Účinné může být si pojmenovat, co přesně je vlastně pro nás problém, co je to, co nás štve. Je to vážně to, že si neuklidí ten talíř? Nebo nás spíš štve, že i když pohrozíme, že zítra nedostane večeři, tak talíř nakonec samy uklidíme a zítra zase servírujeme svíčkovou? Vadí nám opravdu to, že má ve svém pokoji nepořádek, nebo spíš to, že to není podle nás, tak jak my chceme? A je to opravdu problém, když špenát zůstane nedotčený, nebo vlastně mrzí nás, že jsme se s tím vařily zbytečně?

Přemýšlejte nad sebou

Někdy totiž zjistíme, že vůbec není třeba hledat způsob, jak k nějaké změně přimět dítě. Kolikrát změnu můžeme udělat samy, když odstraníme nějaký vlastně nesmyslný požadavek (jako že má být tak a tak uklizeno nebo to a to se má jíst apod.). Ale pak jsou samozřejmě situace, kdy ty požadavky vůbec nesmyslné nejsou. Jako třeba že v zimě je potřeba si vzít čepici, nebude se koukat na pohádku, když nám jede autobus, nebo dítě nepůjde spát po půlnoci, když ráno vstává do školky. A tam je pak potřeba se pečlivě zamyslet, jaký přístup by bylo potřeba použít, aby zafungoval k vaší spokojenosti. Předem si pro danou situaci vytvořit nový scénář. A pak, i když přijdou emoce, je velká šance, že si na něj vzpomenete a použijete ho. A když ne, tak příště. No a když nezabere, tak postup opakovat tak dlouho, dokud uspokojivé řešení nenajdete. Jedině tak se těch nechtěných vět od svých matek můžete zbavit. Že vy sama si najdete lepší a pro vás uspokojivější způsob řešení.

Psycholožka PhDr. Katarína Lomská Filasová se věnuje individuálním a párovým konzultacím. Pomáhá klientům zorientovat se v jejich životě, zbavit se nefunkčních vzorců chování a rozšířit svůj úhel pohledu o nové možnosti řešení problematických situací. Vede také semináře osobního rozvoje.
Vice na www.rozvoj-osobnosti.cz