Komentáře k článku

Já jsem otěotněla díky přípravku Fertility Blend. Delší dobu jsem nemohla otěhotnět, když se doba čekání přehoupla přes rok, rozhodla jsem se s tím něco dělat. Fertility Blend jsem brala přes 3 měsíce a teď jsem v druhém měsíci těhotenství:) věřím, že právě Fertility mi pomohlo, protože jinak nechápu, jak je možné, že dokud jsem ho nebrala tak nic a jen po 3 měsících úžívání jsem těhotná :)

Taky máme problém - neplodnost a to 100% bez možné léčby a to jsme mladý pár bez jiných větších zdravotních problémů. Je pravda, že když to řekneme někomu chápavému, tak se dá moc hezky popovídat (hlavně ti, co se dlouho snažili a pomohlo až umělé oplodnění), ale většinou, i když se z toho potřebujeme vypovídat, tak reakce (ti co nezažili, nikdy nepochopí) jsou: "Tak se s tím musíte vyrovnat, i jiní to bez dětí zvládli", "Ale neboj...kamarádka kamarádky říkala, že se jim po 10 letech zadařilo, tak se neboj.. taky se zadaří! nebo "No nesmíte na to tak myslet, víš to je psychika" - tak tohle je asi nejhorší věta, co se dá vyslovit, ale říkají ji tak 2/3 lidí! nebo "Tak si to užívejte bez dětí, vždyť se podívej, jak je to s děckem těžké - máme o něho pořád strach, brečí, nemůžeš si dělat co chceš, pořád lítáš jen kolem děcka, počkej na chvíli si ho pochovej, to je nejlepší antikoncepce"...tak tohle je taky věta, která mi trhá srdce.. Jasně, že bych někdy s malým byla unavená atd. ale co bysme za to s manželem dali, kdybysme měli ke komu v noci vstávat a komu číst pohádky a koukali, jak je nám podobné a po kom sdědilo oči a po kom hudební nadání, jak se poprvé usmálo a řeklo táta a máma.. a hlavně by bylo naše. Nebyl by to stres, jestli žádat o adopci, jestli uděláme ty psychologické testy a projdeme kontrolama sociálky a všema papírováníma a sezeníma, které trvají cca rok a pak vydržíme čekat dalších cca 3 - 5 let na dítě a nakonec třeba bude mít tak hrozné geny, že ani milující výchova mu nepomůže a v pubertě se vzepře a bude z něho grázl.. nebo se bude trápit, že není biologicky naše a bude hledat ty biologické rodiče.. Navíc si klademe otázku, jestli bysme dokázali milovat dítě, které není přímo naše, jestli bysme ho dokázali milovat jako naše vlastní a chovat se k němu jako k vlastnímu. Tím myslím třeba i ve výchově - když bude zlobit, tak ho taky plácnout nebo mu dát trest a jestli by toho nezačalo později zneužívat - nejsem váš, tak po mě chcete, abych pracoval(a) doma a jste na mě zlí (trest).. Moc těžké rozhodnutí..a stávají se oba případy, jak ty hezké, tak i ty s hodně špatným koncem, i když se rodiče můžou rozkrájet. A pak, když člověk vidí v televizi, jak zase někdo dítě odložil, tak to je hrozná depka.. brečím, i když vidím kočárek nebo děti běhat venku a tohle je otřesné. Takže BUĎTE PROSÍM K TAKOVÝMTO PÁRŮM EMPATIČTÍ A SPÍŠ NASLOUCHEJTE *3*