Čeho je srdce plné, o tom ústa mluví. Biblická pravda z Matoušova evangelia není jen o sebeodhalení. Dokáže vám také rychle lézt na nervy. Zvlášť, když někdo mluví a neustále blábolí o sobě, svých úspěších nebo nápadech. Ale kolik mluvení je ve skutečnosti ještě vhodné a kdy už to leze na nervy?
Proč to vůbec děláme? Mluvíme s ostatními, dokud jim nevymluvíme díru do hlavy? Nakonec existují dva důvody, proč dlouze vyprávíme – jeden zcela banální a jeden vědecky prozkoumaný.
Banální důvd je, že jsme společenské bytosti. Jako takoví máme vrozený hlad po pozornosti a uznání. Chceme, aby nás ostatní poslouchali. To nám dodává na hodnotě a posiluje naše sebevědomí. Proto je naše touha po co nejdelší době mluvení odpovídajícím způsobem velká (1).
Vědecky prokázaný důvod (2) je ten, že když mluvíme o sobě, naše tělo uvolňuje dopamin – hormon štěstí. A protože samozřejmě chceme být šťastní co nejdéle, mluvíme dál – i když posluchače jsme už ztratili.
Existují studie (3), které ukazují, že lidé považují konverzaci za zvláště přínosnou a hodnotnou, pokud většinu času mluvili oni. Nebo jinak: čím déle mluvíte, tím je konverzace lepší – ale pouze subjektivně.
Typické fáze monologu
Komunikace
V první fázi sdělujete, co vás vzrušuje, nebo se představujete. V této fázi je většina lidí soustředěná, stručná, relevantní. A čím více informací sdílíte, tím jsou uvolněnější, protože si uvědomujete, že to, co říkáte, protějšek přijímá a zajímá.
Monolog
Ve druhé fázi se však ze zajímavého sdělení stává monolog. Pozornost a doba mluvení jsou příjemné, řečník tomu věnuje více pozornosti než obsahu – a sotva si všimne, že jeho protějšek stále více vypíná nebo ztrácí pozornost.
Nesoulad
Ve třetí fázi monolog většinou sám ztratí nit a uvědomí si, že mluví příliš dlouho. Předpokladem k tomu je však alespoň minimum empatie. Nejpozději v tuto chvíli zazní něco jako „Myslím, že jsem vám toho vyprávěl příliš mnoho a příliš dlouho...“ a dochází ke snaze toho druhého do „rozhovoru“ znovu zapojit. Ale to funguje jen tehdy, když ještě není v kómatu.
Po 20 až 30 sekundách hrozí nuda
Pravidlo semaforu zabrání mluvit příliš dlouho. Je pravda, že je to docela jednoduché, i když ne nutně vědecky dokázané. Ale nemusí – vždyť jde o princip. A pravidlo semaforu je vždy zapamatovatelné.
Zelená
Prvních 20 vteřin je zelená. To, co říkáte, je relevantní a vaše publikum ochotně a pozorně naslouchá. Někdy i déle než 20 sekund, pokud zůstanete zajímaví.
Žlutá
Pokud nemáte výrazný vypravěčský talent, většina posluchačů se po půl minutě nudí. Na semaforu je nyní žlutá: Pokud nemáte co důležitějšího říci, přestaňte mluvit, nebo začnete postupně druhého obtěžovat a ztratíte jeho zájem i sympatie.
Červená
Zhruba po 40 sekundách svítí všechno červeně. Nyní je nejvyšší čas, aby se monolog opět změnil v dialog a vy necháte partnera v rozhovoru, aby se (znovu) vyjádřil – například tím, že položíte konkrétní otázku.
Zdroj: (1) názor autora, (2) www.rewire.org/talking-about-yourself-drug/, (3) www.abs.psych.ucsb.edu/collins/nancy/UCSB_Close_Relationships_Lab/Publications_files/Collins%20and%20Miller,%201994.pdf
Sledujte nás na sociálních sítích:
