Normálně přikládáme upřímnosti a pravdě velký význam – ale někdy lžeme sami sobě. A kupodivu je to vlastně dobře.
Máme-li být úplně upřímní... vlastně přesně tohle ve skutečnosti udělat nemůžeme: být upřímní. Tedy pokud „být upřímný“ znamená říkat to, o čem věříme, že je pravda, možná ano. Ale na mnoho otázek neznáme absolutně upřímnou (tj. pravdivou) odpověď. Například: "Co je štěstí?", "Co je smysluplný život?" a "Proč jsem takový, jaký jsem?". Co tedy záleží na tom, když tu a tam žijeme se lží – zvláště když je pro nás ta lež dobrá?
"Jsem lepší než průměr."
Většina lidí si všímá více svých pozitivních vlastností než těch negativních. Navíc se většina považuje za „lepší než průměr“ – což je z čistě matematického hlediska zjevně nepravda. Tento „lepší než průměr“ se obvykle týká především osobnostních rysů, které je obtížné měřit, jako je velkorysost, smysl pro odpovědnost, zdvořilost a inteligence. Nicméně, pokud jde o specifické dovednosti, jako je jízda na jednokolce nebo programování, většina lidí se – správně – považuje za horší než průměrné.
Taková mírně přehnaná sebedůvěra nám pomáhá budovat zdravé sebevědomí a sebeúctu. Pokud to však zajde příliš daleko, takže naše vlastní vnímání příliš koliduje s vnímáním ostatních, má to opačný efekt – protože pak jsou nevyhnutelná zklamání, neúspěchy a osamělost a hrozí poruchy osobnosti, jako je narcismus. To znamená: V ideálním případě si sami sebe vážíme o něco více, než si možná zasloužíme – ale vždy si to raději necháme jen pro sebe!
"Mám svůj osud ve vlastních rukou."
"Každý je strůjcem svého štěstí." Abyste si uvědomili, že na tomto přísloví není tolik pravdy, vám vlastně stačí jen pět minut přemýšlet. Svůj život samozřejmě můžeme do určité míry utvářet svými rozhodnutími a svými činy. Ale: Neděláme vždy jen to nejlepší možné rozhodnutí, jaké můžeme v určitém okamžiku učinit, za zvláštních a jedinečných okolností...?
Navíc jsme opravdu bezmocní proti bezpočtu faktorů. Od místa narození přes sociální situaci našich rodičů až po sociální normy, které ovlivňují naši cestu životem. Budeme-li upřímní, část, o které rozhodujeme sami, je nakonec výrazně menší než část, ve které nemáme vůbec žádnou svobodnou volbu.
Jak bychom se ale měli motivovat, kdybychom si to neustále uvědomovali? Jak bychom se měli cítit silní a sebevědomí? Raději je tedy potlačujeme a přesvědčujeme sami sebe, že svůj osud ovládáme sami. A to je dobré rozhodnutí a skvělý příklad toho, co si opravdu svobodně volíme: náš postoj k osudu! A to znamená, že máme štěstí alespoň trochu ve vlastních rukou.
"Budoucnost bude skvělá, zvláště pro mě."
Třetí zdravou lží je, že budoucnost vidíme většinou mnohem optimističtější, než nás učí naše zkušenost a rozum. Ze statistik a psychologie například víme, že jen pár párů spolu zůstane do konce života, ale přesto svému partnerovi u oltáře slíbíme z celého srdce "dokud nás smrt nerozdělí."
Někdo by nyní mohl namítnout, že nereálný optimismus vede častěji k vážným zklamáním, a proto nám spíše uškodí. Ale naděje a důvěra nám dodávají sílu a potřebujeme ji, abychom se vyrovnali s naší přítomností s chutí a odvahou do života.
Přesto o této lži platí to, co o ostatních: se vzdušnými zámky bychom to neměli přehánět!
Zdroj: názory autora
Sledujte nás na sociálních sítích:
